Basne Venovane

By admin

Writing is a great career that requires a lot of effort and patience. If you get tired with the effort, you can unwind by playing Canadian online casino games.

Václav Daněk

památce jana zábrany

                        ne slova nejsou vlastním stínem
                        nezhlížejí se v ničem jiném

vědět s čím se zatratit je umění to věděl
nepoklízet u slunců a u pěny to věděl

nešplhavec ale šplhal až na špičku slova
kolik špiček tolik slov a umdlení to věděl

smál se jako ten kdo tuší že prodává kůži
ten kdo ví že osudy jsou určeny to věděl

dávno vyschlé slzy měl a sentiment pryč z těla
tlučhubovský jazyk že je uzený to věděl

i že krása na vejcích si sedí pod jazykem
o tom neměl jen nějaké tušení to věděl

proč se tak dřít proč nemít čas k svatbě s kratochvílí
proč tak brzy umírat abychom dlouho žili



Ivan Diviš

Žalm 94
(Janu Zábranovi)

Ring, krví klouzaný, k tomu song –
přece to záleželo na tom, aby
někdo třetí direktem zasáh´gong,
jehož tupé dunění by vydráždilo baby

ověšené šperky; děvky v prvních řadách,
nepříčetně říjící, když padlo tělo,
padané jen přitažlivostí; s bradou nazad
vstávají, na vteřinu podvazky, růžové tělo
ústící v černi, odhalit
své pustě propadavé bělo

Anebo dvojskif, vltavské nábřeží,
lámané hlubočepskou skálou, abys byl
někde na čele, abys byl středem řečí,
jež končí na lůžku, kde by tě doktor šil

a pak ses vrátil s růžovou naběhlostí,
být nanov zadost ranám: i jizva vymizí,
teď se máš ohánět sedleckou starou kostí,
být všecek přijat, vrostle necizí…

Museli jsme se dočkat při tom řemesle,
jež snoubí kamenolom s nitkou stříbra,
tikotu smrtnonoše s přízrakem při vesle,
vlhčícím jamku vodou, již nikým nelze vybrat

Není tu jisto nic! Putoval´s v haveloku
převleky žádné! Ba, Čechy deštivé
přimrzající k Rusku, jež zasedlo k loku
mrzkému k zalknutí, co zbylo, je však tvé…

Dobře i běda, poesie málo, do dvou dlaní,
přitom opak vody, již lze nabrat maní,
aby si prohrčela: na dně zakřivený nůž
někdo se ho chápe, někdo jím máchne – už…


Žalm 95

Peróny, nádraží, pisty letišť,
chodník, oslizlý podle kluzkou hlínou…
Rozpačitý pár, loudivé kaštany,
pády jeho plodů, už se loučíme…

Vzpomínám na tvůj ring, krev na obočí,
nedokončený, provokovaný zápas,
byv svědkem, jak´s byl vystaven
nejzákeřnějšímu lynči – odnikud

Pomoci nemohu hnutím prstu,
jen tím svědčením a matnou modlitbou,
ke které chybějí přesná slova

V Praze, vydané hnusnému hamounovi
odcházíš zanechán…
Tvůj obraz v cizině zavěšen na lanku:
To je ten bowden, který roní pot…
Všude slaná jezera…a všude vzpomínka
na rozvětvený trn; poesie v křeči
Zanedlouho leží v komatu: anebo:

sbor Národního divadla, a hlediště

je dokonale prázdné
Pomalu se sune
železná opona – 

(Žalmy, 1986)



Ladislav Dvořák

Idiomy
Pocta Janu Zábranovi

           Naše životy jsou sto let dlouhá smrt
(Vítězslav Nezval)
Ameriko kdy se na sebe podíváš očima hrobu
(Allen Ginsberg)


Jinak jsme vidět šli
za město na to návrší,
vynahradit si léta nevidomí

(a hle, už nejsou nevidoucí, hluší, chromí),

vyhlížet jinak
mezi břečťany a stromy,
docela jinak vyhlížet.

A nebýt v samospasitelné řeči tlení
tak nepřeložitelné idiomy
a slovní hříčky ze všech nejtěžší,

dávno bychom vám řekli,
co je tu všecko k uvidění,
co tady oči potěší.

Strom například
a krásný nenasytný hlad
těch vláskovitých kořínků a cév,

co na tom, že na větev
už nyní nedosáhnu,
mám o to blíž ten jeho kořenový čep,

i on zní dobře na poklep.
Ach strom, můj dóm, můj zpěv,
můj nepřeložitelný idiom

a metafora od slova strměti,
kterou ho má řeč pokřtila,
aby to bylo provždy v paměti.

jsem strom, jsem strom,
už za živa jsem chtěl být jako on,
jsem strom i po smrti.

P.S. A na nikoho ze živých
        Tu nemyslím, už nesmím, ano
        Na to je u nás, u mrtvých přísně dbáno,
        Zde nezní ani pláč, ani smích.
        (Jakub Deml, Píseň vojína šílence)

(Hle nyní, 1970 – 1980)



Viola Fischerová

                  Janu Zábranovi

A počítají ty stařeny
kolik to bude let
co je naposled zval
po šichtě na kafe
šofér z autobusu

Posté vstupují
do téhož proudu
když na louce v dubnu
pozorují jak létá míč
a tenké polonahé chlapce
tak nezralé
a lehké
v porovnání s tím
co mohlo být

(Babí hodina, 1995)



Zbyněk Hejda

Pobyt v sanatoriu 

/…/
Jednou mě přijel navštívit Jirka
vzal s sebou Škvorecké
všichni se tenkrát právě stali
herci ve filmu nové vlny
Zpráva o slavnosti a hostech
Přijel s nimi taky Jan Zábrana
O čem jsme mluvili nevím
už si to nepamatuji
/…/

(Pobyt v sanatoriu, 1974 – 1987)



Norbert Holub

Stránky z jazyků

             Janu Zábranovi
             a Nicanoru Parrovi

Když jsem chodil po ostrově Hvaru
Potkal jsem tam Nicanora Parru


Vztáhl ke mně mokrou náruč,
celou rozhryzanou od Ikarů,

a pozval mě potom na rum:
sladký nápoj zahořknuvších emisarů.

– Nechci se opít až na tvém karu
a ani z infúzí na sterilním ÁRU.

Hltal hlavou z hladké láhve. – K stáru
začneš dávat přednost oblým tvarům.

Bál jsem se, že v tom strašném parnu
už ani nikdy nezestárnu.

– Pamatuješ si ještě na O´Haru?
Nosím teď jednu z jeho paruk,

jazyk jsem skryl za opar úst.
Jen smrt nenechám si narůst.

(Úplně úzké úly, 1996)



Jiří Honzík

Jan Z.

Odešel. Shořel. Vlomen do tmy
má za sebou, co teprv před námi.

Do jaké řeči tam teď transponuje
všechny ty svoje zdejší trable?
Málo jich nebylo. Ale on

zázrakem slova proměnil je v chorál.

(S podzimem za zády, 1980 – 1992)



Petr Kabeš
Zjednodušený čas

1
VEŠKERÉ ZLATO SNŮ,
doslova veškeré. Absence litery
anebo pobývání v ní. Erbovní
drápy lvíčků naprázdno vykročené. Slepější
ocas (jazyk) patří rovněž jim. Převlečník stromů,
chameleón Petřín: menší hřbet. Zvonů
před polednem nedozvoníš se. Opodál
Janusové s Janem, o hlavu jenom
v rovince chrtích dostihů.
Budu se už muset opakovat,
abych si řekl něco nového.

1
PŘÍRODA DĚJIN, obzíraná
za vegetačního klidu.
Stroncium v kostech Hölderlina.

/…/

1
ŘÍKÁŠ: NA HLADINĚ ČASU?
Pavími oky nafty
probrodili jsme se blíž.
Ještě
to nebyly hroby.
Skutečnost sní, nebem se žene
hořká sůl.

1
(Věnováno památce Jana Zábrany)

(Pěší věc, 1987)



Tomáš Kafka

Janu Zábranovi
(Marii Zábranové)


A na nebi pěli andělé
já myslel na ty z Volgogradu
poslední dortík s polevou
s ořechem a ananasem
já vzpomínal na Vologdu a na zimu
a jak když byla neděle
nad Letnou létaly šípy z mnoha kušen
„gól“, to Sparta drtila Žilinu
v pondělí pak přeladit antény vesele
spartaky, ády, ve škole zkoušejí
spisy, jež byly v pravý čas sebrány
spí si, kdo nemá těžkou hodinu
jen andělé tiše žalují:
a na nás jste zapomněli,
ne, vteřinu nchci být nikým rušen
Nebe s čísi okrovou
uniformou v Berlíně
předstíral: nám císařovo, císařovi po našem
a za pár let plazí se
Marasjev, co oživil ho Polevoj
odboj v Praze, bojej se i v Londýně
a angeli pojut na nebesich
i v Moskvě
i když raději moc kbe
a jako hříčka hodí se
Arbeit und Arbat
neboť zas zbyde literatura
ta túra z nejtěžších
kterak se básník rozmách a ztich
stíšky, stíšky, verše rubat
dorty s polevou – dirty,
Polevoj.

(Kvaše, 1994)



Jiří Kuběna

ZET DEVATENÁCT NEVYSÍLÁ

/…/
Honza si zavřel okno, kouká se na Bráník,
                  a v protějším okně mažou si na chleba máslo,
/…/

(Základy Geometrie, 1956)



Ludvík Kundera

Pozdrav Ferlinghettimu

Nic nevadí
        že nevím         zdali dosud jsi
               či nic Pardon že tykám
Jsmeť přece rovesníci        Rozhodím slova
    zdají se nezdají
          kolotoč taky    chybět nesmí
Též dobře nasotřená péra
      jenomže nevím:
                 ptáků? ptáků?
                          či nás p-savců?
      Rád bych ti poslal
co asi?            Skleněný havelok?
        Klidně ho ukradnu Nezvalovi   Jenže
už nevisí v průjezdě domu čp. 124    někdo
                           byl hbitější
a odplápolal na něm do jednoho
     z lunaparků           světa tohoto
     Tak co ti ukrást?     Už
                             to
                               vím:
jeden z těch lunaparků          Budou s tím
                       opletačky
Už se těším            bude hrát na cymbál
         Slunce                       bude to hot
Všichni budeme zpívat z not

PS:
Že prý už nejsi.
Pozdravuj tam prosím Honzu Zábranu!

(Smějící se anděl, 2005)



Jan Novák

Dvanáctý: čerstvé smrtové dříví
Památce Jana Zábrany

b. Pozzo b. Lucky b. Lucky B. Pozzo chlapec
chlapec

zbohatlý b. policie zákona vůl pendreku
pokračovatel potop

ubavený utahaný osleplý léta neholený
slibující už ve chlévě

s březovýmn křížem opiových doupat v Krakově

jeho bolestmi Strawinských jezer
cara Stalina nic jeho carevičů

s uraženým masem ve výprodeji v Charitě

b. zvětovatelů s rozměklými psty ničemy
a lhář smrtitilhář

jeho paneneství žháře proklamací o míru
a prohibici

znovu ukřižovaný: ty nejsi směšný ty nejsi
směšný ty nejsi nemožnost

umírají v kráse nejnosatější muž Francie

na sudu němectví v Izraeli
spolu s bajonetovým veršem z Goetha

zpět na Moravě na známce s kirylovským
portrétem bledého Masaryka

b. a jeho amplióny diktátora v koňské tlamě

b. filosof s drobnou šedovlasou Židovkou
na zádech: věřím že

b. reklamy s tajemstvím hluchých andělů
nicoty: však smrt její nevinnosti její celer

b. zdař bůh b. díkůvzdání a stařin

b. na bicyklu první repoubliky

na bicyklu druhé republiky její komorník
Jarry jejich dialogů

Spravedlivý usmiřovatel humanismu s kly
samurajů s družičkami Maa

Minimalista mluvící chorvatsky s předsedou
zeměkoule Pilátem Ponským

/…/

buďme mírní zůstávejme mírní
rozumíš – polévka – to je základ
nebo jinak – cítíš jak voní – smrt
smrtové dříví

čerstvé smrtové dříví

(Navštivte Peru!, 1996)



Jiří Rulf

ASRAEL
(památce Jana Zábrany)

1.
Momentálně mě to nezajímá,
ale až přijde zima
zas přijde strach.

Taková trhlina
v novostavbě,
kterou postavili

bůhví pro koho, ale já v ní žiju.
Rád bych poslal
papírového holuba
všem svým bratrům básníkům zhasínajícím v noci a tmě.

Přihlašte se, básníci,
na adrese
Andromeda 5
šesté sídliště
dům číslo 7
gate number eight…

Ale až přijde zima,
jinak vám otevře dveře
saň,
z níž sněží
jako dřív z tramvají na Olšany
květinové věnce pozůstalých

na ty, které to už nezajímá,
alespoň ne hned,
alespoň momentálně ne.

/…/

V.
Ne, momentálně mě to nezajímá,
aspoň momentálně ne,

ale když sedím sám
v té novostavbě,
v papírovém vosím hnízdě,

skulinami fičí vítr a zima
a říká:
každý dnes žije v garsoniéře,
každý je sám ve svém životě.

Sněží na srdce
vyříznuté z hrudi
docentíkovým skalpelem.

Sani jde od úst pára
a hned se sráží
v krystalicky sněžný dech.

Hoj, zapřahejte do saní koně
v mrazivých nočních žihadlech!

Zní šumot černých křídel smrti,
ale já chci zpívat zpěv,

a i když ne,
řekl mi tuhle
jeden absolvent tří fakult:

těším se umřít.
Tam teprve se pozná,
zdali jsem to já; anebo ne.

(Prospekt na rozhlednu, 1988)



Pavel Šrut

Janu Zábranovi
Sonet o třech přadlenách – a zvláště o té čtvrté

která proměněná v loutku
najednou ožije jen pro tu chvíli
než nitkou kouře v Rudém koutku
chytí pavoučka než do střepu

zrcátka mrkne a honem zpátky poslepu
zase číst úvodník z osnovy tkalcovského stavu
nemyslí na nic myslí si ať pukne
mistr jenž v sále s temným suknem

vyslídí u stropu viselce dýmu
neboť je léto v Rudém koutku
chodí na tajnou cigaretu
aniž by tušila co vy čtenáři pohádek už víte:
že překročení zákazu smiřuje pošetilost s mýtem

(rukopis, 1975)



Pavel Zedník

Za Janem Zábranou

Vlaky Ti v dětství houkávaly
tam v Herálci i Humpolci.
Snad zaslechls je ve snách, zdáli,
když život padal ke konci.

Vzpomínals. Na čistém nebi bez obláčků
žhnul slunce žhavý diadém.
Zaslechls v Cípku humpolačku.
„Studente, budeš básníkem?“

Byls jím. Ikony, Lynč, Stránky z deníku
kolikrát bral jsem do dlaní.
I Tvou Jeseninovu lyriku,
co srdce steskem poraní.

Brousil jsi verš. Dal metafoře lesk,
ovládal mistrovsky nástroj mateřštiny.
Tlumočils bez nároku na potlesk
poctivě jako málokterý jiný.

Blížil se konec letošnímu létu,
když vzal Tě s sebou neúprosný čas.
V překladu možná nedokončils větu.
Tvůj úsměv je však s námi. Dílo v nás.

(rukopis, 1984)