Korespondence

By admin

“…Jinak: tady je to taková boxovačka o život, všechno nejasné, spousta všelijakých zavilostí s obskurně osobními motivacemi – znáš sám…”

2. března 1973
z dopisu Ludvíku Kunderovi

Milý Ludvíku,

jsem moc rád, že ses ozval a že o Tobě zas něco vím. Pokud si vzpomínám, dlužím Ti odpověď na jeden dopis a měl jsem dokonce obavy, jestli ses na mě nenaštval. (Dodatečně se omlouvám, bylo to v době, kdy jsme u nás měli nastěhovaného mého otce, který umíral – táhlo se to osm měsíců a bylo to tak enervující a skličující, že jsem v té době nereagoval na nic, neodpovídal na dopisy, snad to pochopíš…) – Nejdřív toho Jesenina…

(…) Uvádím to rusky:
„Tam, gdě věčno dremlet tajna,
Jesť nězděšnije polja.
Toľko gosť ja, gosť slučajnyj
Na gorach tvojich, zemlja.

Rád bych to pro Tebe udělal, ale momentálně mě nic nenapadá a jako vždy jsem v jednom presu. Žáček mi volá třikrát týdně, kdy už bude zbytek Ferlinghettiho… Chodím spát ve dvě ráno, což je v třiapadesáti smrťák. Možná, že Tě něco napadne, až to budeš číst, a nějak to předěláš… – Ta báseň je „v pořádku“, uvádějí ji všechna sovětská vydání. Ačkoli některé Jeseninovy věci jsou česky až v 5-6 verzích od různých překladatelů, tuhle u nás – myslím – opravdu nikdo jiný nedělal. Patří do Jeseninovy rané lyriky (cca 150 básní), s kterou jsou skoro nepřekonatelné potíže, je to „přehlceno“ krajovými názvy kytek, krajovou vesnickou terminologií týkající se předrevolučních reálií (názvy vozů, zemědělského nářadí, pravoslavných obřadů a liturgie) – všechno slova, která slovníky víceméně vysvětlují, ale pro která v češtině není terminologická analogie (církev i venkov u nás byly jiné).
Z toho důvodu je z tohohle Jeseninova raného období přeloženo málo – o něco jsem se pokoušel, ale s nevalným úspěchem: buď to uvolníš a všechnu tu „kořennost“ a svéráz to ztratí, nebo prostě uvázneš na fleku, poněvadž české pojmy neexistují.
Jako celek ty rané básně nejsou nejlepší, ale je v nich asi tak 30-40 skvostů – ovšem někdy vedle jedné nádherné sloky několik začátečnických a podobně…
Asi by se to muselo dělat metodicky nějak jinak, nevím. (…)
– Ten Halas – závěrečný svazek, teď vyšlý – to je fantastická ediční práce, moc jsem nad knížkou na Tebe vzpomínal. Muselo to být nesmírně obtížné vůbec to přečíst, utřídit, nějak prezentovat, zvlášť když jsi měl ještě svázané ruce tím, jak byly dělané předchozí svazky… Pokud jde o Wenzla, toho čtu pořád dokola (mám i všechna předchozí dílčí vydání), měl jsem jeho věci rád od chvíle, kdy jsem je v 60. letech četl poprvé, mrzí mě, že jsem ho nemohl poznat natolik, jako jsem znal Hanče… V Brně jsem nebyl od roku 1969. S Jankem vyměníme dvakrát třikrát do roka dopis, dvakrát třikrát do roka se vídám v Praze s Tondou Přidalem (teď jsem ho ale momentálně neviděl půldruhého roku). Milan Uhde mi jednoho dne přestal na dopisy odpovídat, tak jsem mu přestal psát… (Důvod nevím.) S Honzou Trefulkou jsem se nikdy moc neznal a Áda umřel. S tím jsem se několikrát viděl při jeho zájezdech do Prahy, škoda, že se ten Apollinaire táhl tak, že se ho už nedočkal. Já makám jak šroub, jak to jde, ale už jsem z toho taky unavený, bolí mě v zádech, vysoký tlak… enumeraci radši končím, než se rozběhne. – Stýkám se málo s kým, nejbližší přátelé umřeli nebo umírají – Eman Frynta, letos v létě Láďa Dvořák, Petr Kopta… všechno je to neveselé. – Moc rád bych Tě uviděl, až zavítáš, i když to bude asi bez toho vína; kvůli té hypertonii nesmím skoro pít, což je taky otrava. Adresu máš správnou, nepřestěhovali jsme se. (…) – O Oldřichovi se občas dovím pár slov z Jankových dopisů nebo od Tondy P., ale nepíšeme si. Vzpomínám na něho rád, vždyť Ty a Oldřich jsme byli vlastně první, kdo mi podali ruku, když jsem v 50. letech začínal. – Ještě bych někde vyhrabal Tvůj starý redakční dopis z Hosta, kde jsi mi opravoval metrum v prvních překladech a povzbuzoval mě, že to není tak docela špatné. Je to třicet let… (…) – Milý Ludvíku, měj se moc fajn, kdybys kdykoli cokoli potřeboval zjistit, zařídit či podobně, neváhej napsat nebo zavolat. – A dej vědět, až budeš v Praze, těším se na setkání! Tvůj

Honza Zábrana

Praha, 8. listopadu 1983
dopis Ludvíku Kunderovi
in Ludvík Kundera, Různá řečistě /a/, Altantis, Brno 2005

Milý Ludvíku,

moc děkuju za tu grafiku. Líbila se mi náramně a došla v pořádku, nerozšmelcovaná, nepřehnutá, nezvandalizovaná – jako z cukru. (…) Aspoň ten papír osvědčuje, že ještě nejsme uťapaní docela. – Já včera odpoledne odevzdal Ferlinghettiho, byla to kláda, skoro dvě třetiny veršů jsou nové, z jeho posledních pěti sbírek. (Ty dvě knížky, které jsem přeložil v 60. letech, byly + – jeho první tři.) Teď ještě doplňuji to takzvané „kalendárium”, čili „oblohu“ básníka – terminologií vrchních z pražských restaurantů, která se kupodivu ujala. Stařík Světlov, kterého jsem v mládí překládal a pak v srpnu 1963 – rok předtím než umřel – v Moskvě i poznal, má v jedné staříkovské básničce (volný překlad): „na stará kolena mě začali ,obkládat´ poctami jak herinka na talíři cibulí…“ – Posílám zatím posledního Bunina, nevím, jestli Ty tuhle prózu máš rád, jestli na Tebe není moc tradiční, ale já ji miluju jako máloco a tak se postupně snažím… Item dva pohromadě vyšedší románky amerického outsidera Horace McCoy, který sice není nic moc, ale příjemně se čte a má – aspoň pro mne – neopakovatelnou, nostalgickou atmosféru 30. let… – Příležitostně mi dej vědět, zda u Kunderů v rodině či v příbuzenství se čtou detektivky, zda mám na Vás občas s něčím pamatovat. Většinou to ode mne vyžadují různí lékaři, kadeřníci, instalatéři – švadlena ženě neušije kabát bez krimi. Ale tuhle situaci jistě znáš trochu taky. – Už abych brzdil, nebo se rozepíšu moc a bude z toho bezbřehé žvanění a canění (taky už čekají nějaké korektury…). Ale ještě něco: víš, po čem já, Tvůj čtenář jz, od Tebe nejvíc toužím? (Nejspíš to ale moc realizovatelné nebude.) Předně. po opravdu důkladném výboru z Gottfrieda Benna – Tvé překlady ze Světovky mám opsané v sešitě, abych je měl při ruce; dokonce mi Eva Kondrysová dovolila opsat si asi 3-4 věci, které nakonec do jejich výboru nepřišly. Těžko o tom vykládat, jak člověk stárne, je těch setkání čím dál míň, ale za těch posledních deset-patnáct let jsem v překladové literatuře potkal jen asi tři básníky, kteří mě oslovili přímo – Benn byl jeden z nich. (O těch dvou dalších napíšu někdy jindy.) Je mi jasné, v čem je to problematické, ale nejsem žádný oficiální hodnotitel, takže nemusím nic vysvětlovat – ke mně to moc mluvilo. – A pak samozřejmě nebožtík ze Seiny – Celan – tu chvíli, kdy jsem v Tvém překladu prvně četl Fugu smrti, mám v sobě pořád zapsanou, tu krátkou chvíli, než se báseň přečte a rozjede se ti po žílách jako kalciová injekce. Dobře přeložit se podaří leccos, ale přeložit velkou báseň, aby z ní i v překladu byla jednoznačně velká báseň – klobouk dolů (po letech, po tolika letech). – Včera jsem viděl, že si lidi odkudsi nosili Jankovy Uspávánky (jmenuje se tak?), snad mi je pošle. Jinak dík za zprávu o něm, nechci ho moc unavovat dopisy, i když málokomu píšu tak rád jako jemu. – Ludvíku, „příště více“, jak to trochu půjde, ozvu se opět – teď by nás ztrhali, viď?

Pozdrav Tobě a všem Tvým blízkým. Tvůj
Honza Zábrana

Praha, 25. listopadu 1983
dopis Ludvíku Kunderovi

“Milý Jirko, bylo by toho – odhadem – třináctkrát tolik, vzdávám se, nechávám toho. Spousta lidí, které má člověk rád, když je mladý, mu později začne být lhostejná. Jsem rád, že k tomuhle u mne nějak nikdy nemohlo dojít. Nemyslím si, že jsem masochista, ale od málokoho jsem si v životě nechal s takovým potěšením nechával vynadat jako od Vás…tenkrát před lety, když jsem se vídali často. Nadával jste mi tehdy vlastně pořád, vzpomínám na to s láskou, jako když mě šimrá andělský křídlo. On taky málokdo umí vynadat s vervou a jaksepatří: zrudnout jako krocan a zahudrovat takovým tím věčně nakrknutým hlasem, prostě jako J.K. A ať už to hudrování k něčemu bylo nebo ne – sebevědomí fakt není hřích, z kterého bych se musel někdy zpovídat – nikdy si nepřestanu zakládat na tom, že v těch letech, kdy se mladej kluk rozhoduje, za kým se „vypravit“, bylo mi bez mutýrování jasný, že se nevydám za řádným koláříčkem, ale jedině za Kolářem…”

23. září 1974
z dopisu Jiřímu Kolářovi
in Jistota nejhoršího, Československý spisovatel, Praha 1991

“Moji milí, – tak usedám k dopisu – víc jak po půl roce. Naposled jsem posílal to ředitelské parte a dostal jsem od Vás potvrzení na pohledu, že došlo, od té doby jsem nepsal. Až teď přijel Jirka, tak doufám, že dopis bez problémů odveze. Bohužel jeho příjezd zkalilo úmrtí jeho tetičky, stihl ji záchvat dva dny před Jirkovým příjezdem a v sobotu zemřela. Poznal jsem ji sice teprve letos v květnu, kdy tady byla Jirkova maminka a pozvala mě k nim, ale byla to velice milá stará dáma.
Já jsem od soboty slaměný vdovec, žena s dcerou odjely na čtrnáct dní do Krkonoš na podnikovou chatu, po návratu pojede dcera na Moravu k babičce. Já sedím v Praze a makám, jsou tu hicy, opuštěnost, člověk už si málem umí představit tu jednotvárnost života až do smrti. Nevím, kde začít, je toho moc. Ale tak snad: nepsal jsem proto, že jsem si nebyl jist, na kterou adresu. Ty jsi totiž adresu podniku otiskl vzadu ve Fángli, takže ji ostří hoši sichr mají stokrát poznamenanou – psát jen na změněné jméno mi připadá dětinské, nemáš ponětí, jak výkonně oni teď pracují, když dokážou národu v televizi přehrávat pásky, co si kdo s kým povídal v koupelně, je tohle pro ně hračka. Čili spíš na jiné jméno a na domovní adresu, zkusím to, ačkoli tu budou mít v análech taky. Nejlepší by bylo na někoho u Vás v baráku nebo někoho tuzemského, s kým se tak či onak pravidelně stýkáte. Vím, že je to komplikované, ale nemysli si, že mám zbytečné obavy. Oni všechno perfektně registrují a ničí lidí ještě perfektněji – sice bez šibenice či dvacetileté palety,ale totálně. Je tu ještě jedna možnost, o které uvažuji a která by asi byla dobrá. Jestli si ještě vzpomeneš – zapátrej v paměti – když jsem byl v roce 63 tak na smrt nemocný, byl jsi za mnou jednou ve vinohradském špitále a sešel ses u mé postele s jednou asi čtyřicetiletou paní. Ta paní je přítelkyně mé matky, prožila s ní 8 let v jedné cimře, a teď ta paní žije v Chicagu se svým mužem, který už tam je dvacet let a ji za ním v počátcích oblev v roce 1965 legálně pustili. Vlastně už v roce 1964. Moje matka je s touhle rodinou ve stálém písemném kontaktu a z toho, jak rychle chodí dopisy, je skoro jisté, že tahle ustálená adresa není proklepávána. Zkusím to tedy poslat občas dopis přes ně, s žádostí, aby jej z Chicaga poslali na Tvou adresu. Když by to klaplo, mohl bys i Ty psát zpátky přes ně, jsou to znamenití lidé, prošli tvrdými zkouškami, nakonec se jim po jejím příjezdu do USA podařilo stihnout ještě dítě, mají syna Petra o pár měsíců mladšího než naše holka. Jsou sice trochu konzervativní, ale možná, že by mohli po bližším seznámení znamenat i pro Tebe akvizici pro zvýšení odbytu knížek.
Tady je situace neutěšená, vskutku neutěšená, a trochu jiným způsobem, než tomu bývalo dřív, takže se mi zdá, že některé aspekty už jsou takhle na dálku skoro nesdělitelné. V zimě, jak víš, bylo veliké zatýkání, které začalo někdy v prosinci a celé se to táhlo asi 3 měsíce. Byli to hlavně lidé z ideologické fronty /jako Kosík, Sochor, Dienstbier/, ale především desítky bývalých funkcionářů z městského výboru strany v Praze 1 /například novinář Kyncl, Hochman aj./, o nichž tvrdí, že byli – celý ten výbor – ideologickou hlavou pokusu o kontrarevoluci. Nikoho z těch lidí tam dlouho nenechali, ale všichni prošli výslechy, které trvaly od jednoho do dvou týdnů, velice ostré, s reflektory do očí, přes celé noci a tak. Jako ukázku psychologického nátlaku uvádím, že je všechny hned po příchodu do vazby převlékli do vězeňských šatů /což se dřív dělalo pouze s odsouzenými/, ti lidé byli zavřeni v celách, kde se nemohli na nikoho dotlouct, když měli žízeň nebo jim bylo špatně. Vyslýchali je podrobně, jednoho na druhého; potom je pustili. Všichni jsou vyházení ze všech míst, občas pro ně přijedou a vyslýchají znova. Zavřených lidí moc není a jsou to lidé z jiných okruhů /ne tihle/, pokud byly nějaké procesy, byly to všechno jen malé tresty /dva tři roky apod./, ovšem ničí lidi zcela jinak než tomu bylo v 50. letech, způsobem, který je pravděpodobně účinnější. – Neustále se například kádruje ve všech nakladatelstvích. Už třetí rok nevychází jediný literární časopis. Několikrát už ti lidé z nového svazu něco chystali, ale vždy to bylo zaraženo, než vyšlo první číslo. Teď snad má cosi vycházet od podzimu, šéfredaktorem má být Kalčík /autor „Krále Šumavy/. Překladatelská organizace zanikla a zatím prý nebude v žádné formě obnovena. Podivné je, že se začínají štvanice proti lidem, kteří v „prvním kole“ na tapetě nebyli: např. proti Lájosovi Hradskému, kterého teď v šedesáti letech vyhodili na dlažbu z akademie, kam se uchýlil po zániku překladatelské organizace. Vohryzek jezdí s poštovním autem a vybírá poštovní schránky, půl dne on, půl dne jeho žena. Zestárl o dvacet let a plouží se jak stín. Jindřiška Smetanová pracuje někde na periférii Prahy v zahradnictví, Kostroun dělá minéra na metru, Putík taky nějakou fyzickou práci. Spousty lidí živí žena, pokud jsou ještě doma, prostě živoří. Drozda dělá účetního někde v nějakém podniku, ti hajzlíci z Tváře kdesi v Komořanech v jakémsi družstvu odlévají dětské hračky z gumy, Kabeš dělá nočního hlídače. Specifický na té situaci je postup „odloženého úderu“, který zvolili. Loni už lidé mysleli, že nejhorší máme za sebou, ale letos to začalo s ještě větším běsněním. Ve všech podnicích se nyní dělají „pracovní“ prověrky, které končí vyhazovy nestraníků. S fantastickou spoustou lidí nakladatelství nesmí spolupracovat. Jsou ve skladech a zřejmě půjdou do stoupy desítky, stovky knih. Určitá jména se nikde nesmí objevit. Například prý nedávno byly potíže v MF s novým vydáním Fadějevovy Mladé gardy, protože ji dělali dva překladatelé, kteří byli vyloučení ze strany. Celková směrnice je taková, že kdo byl „vyloučen“ ze strany, nesmí vůbec nikde v oblasti kultury fungovat, kdo byl „vyškrtnut“ má zatím distanc /ale to zatím může prý trvat 5 – 6 let/. Situace je proti 50. letům jiná i v tom, že teď je postižena většina, takže není možné lidi krýt /pod jmény nezávadných/. Poslední věc, kterou si teď z jara vymysleli, jsou Karty spolupracovníků, jakési velice podrobné dotazníky, které všichni zatím pracující autoři a překladatelé dostali ze všech nakladatelství. Tam se musely vyplňovat veškeré změny polit. příslušnosti od roku 45, organizace, v nichž kdo byl členem, v některých podnicích i kádrovali předky. Tyhle karty poslali jen lidem, kteří buď nebyli v partaji nebo byli jen „vyškrtnuti“ a perspektivně se s nimi počítá, „vyloučeným“ je vůbec neposílali. Na ministerstvu pak už z těch vyplněných vyřazovali desítky dalších. Každá ta karta má na druhé straně políčka, kam se zanese, kdo má v kterém nakladatelství jakou smlouvu, kdy s ním byla podepsána, a „koordinační úředník“ z toho bude sestavovat přehledy, kolik kdo vydělá, pro koho převážně pracuje a podobně, aby eliminovali možnost, že jedni lidi budou krýt druhé. Linie není vůbec žádná, samé nekonkrétní žvásty, ale veškeré dění v kultuře dali do rukou lidem jako je Rafaj, Brett atd., kteří se mstí za své komplexy a vyřizují si účty – tohle je linie.
V Odeonu v půli června nastoupil po náhle a nečekaně zemřevším Křemenákovi nový ředitel. Je to jakýsi Karel Kolumek, jméno které neříká nic nejen Tobě, ale nikomu z nás. Původním povoláním prý to je sochař, ale sochaři říkají, že za celý život vyrobil jedinou sochu . maršála Jeremenka, an osvobozuje Prahu v roce 45, a i ta jediná socha prý není dílem příliš zdařilým. Více prý v posledních 15 letech pracoval v aparátu strany. Je to syn nějakého funkcionáře strany z Ostravy /za první republiky/ a ruské kněžny, kterou si jeho tatík přivezl ze Sibiře ještě když byl legionářem nebo rudoarmejcem, tj. než se stal funkcionářem.
Navíc prý tento nový šéf má padoucnici, nemá rád detektivky a podobně. Když prý byl instalován, byl překvapen, jak velký podnik Odeon je, jak mnoho má zaměstnanců, a jakýsi Janský z aparátu, který ho inštaloval, prý mu řekl: „Jo, to máš, Karle, jako kdybys měl trafiku a z tý přešel do Škodovky.“ Což koluje po Praze jako tristní fórek. Kolumek však už za sebou má jednu kárnou expedici: do této chvíli dělal ředitele Obelisku /nakladatelství Svazu výtvarných umělců/, kde to zlikvidoval a vyházel lidi. No a teď nastoupil v Odeonu. Zatím pokračování není známo, všichni se třesou, prověrky tam mají začít koncem léta. Čermák zatím byl ponechán ve funkci šéfredaktora, ale půlka Prahy mu příšerně spílá, poněvadž se tam drží pouze za cenu zcela bezostyšného sloužení, chodí například na svazácké schůze dělat přednášky o Zápotockého „Barunce“, píše články o Lunačarském a podobně. Rodina Fučíkovic prý se ho zřekla, ale to je možná jen taková fáma, puštěná do vzduchu „pro lid“. Fakt je, že jeho švagr Jindřich Pokorný byl vyhozen z rozhlasu a vrtá jakousi vrtačkou studny kdesi v Děčíně. – Nemáte ponětí, jaká je tu cenzura! To jsme si v 50. a 60. letech jen mysleli, že je to peklo; tohle je absolutní. Z knížek se škrtají celé odstavce a přesazuje se to, vyřezávají se doslovy pro jediné slovo, přebalují záložky a pak je to stejně ještě zabaveno. Škrtá se v klasicích, zcela bezostyšně všechno, co by mohlo být „narážkou“ na současnou situaci. Zabavuje se všechno: Hesseho Stepní vlk /kvůli autorovi/, Mladá garda /kvůli překladateli Machoninovi/, Werfelových 40 dní /kvůli Werfelovi-židovi/. Eastlakeův román Hájili jsem hrad měl zvlášť pikantní historii. Jak víš, dělal to náš společný známý Staník. Když opustil tuto zemi, zbývalo mu posledních 40 stránek. V prvních naivně idealistických měsících /podzim 68, jaro 69/ vedl s Evou M. ještě jakousi korespondenci, snad přes svou matku, že to z té králičí země pošle dodělané, ale pak se na to vykálel, což se mi zdá méně absurdní než překládat cosi v Austrálii pro pražské nakladatelství. Dodělal to Radoslav s Englbertem, potom to dva redaktoři celé zpracovávali několik měsíců, neb kniha je krásně nemravná, takže to dopadl podle dobře nám všem známého mustru: tam, kde kniha začíná „Doprdele,“ řekl major, když vstoupil do místnosti -, je nyní „Hm,“ pravil major… atd.“ Kniha byla vytištěna, jako překladatel uvedeno jakési zcela neznámé jméno /Petr Novák/, řekněme, jenže po všech těchto útrapách byla stejně zabavena a už šla do stoupy, protože celkový tón je „nepřijatelný“. Saroyanova kniha „O neumírání“ byla zabavena kvůli půl větě, kde je jakási narážka na „gruzínského tyrana“. Bylo zabaveno „vědecké“ vydání koránu se sto stránkovou „vědeckou“ předmluvou o této velké památce minulosti. Byl zabaven Ibn Chadúl, arabský historik z 12. století. Byl zabaven životopis Cervantesův, nikdo neví proč, snad prý pro podezření, že to překládal V. Černý, což prý ale skutečně není pravda, jen to kdosi vyslovil jako podezření. Byl zabaven rumunský humorný epos z roku 1830, Cikaniáda /měl vyjít v 800 výtiscích v edici Živá díla minulosti /údajně prý proto, že by mohl protestovat proti vydání Svaz cikánů-Romů, ale pak se ukázalo, že proto, že to překládal Hiršal, který je jedním nejproklatějších a nesmí nikdy, nikde, nic. Přes léto prý se bude vyřezávat z knihy poslední list s Hiršalovým jménem a vyjde to bez tiráže. /Stejný osud například stihl Komu zvoní hrana už loni/. Vůbec nejfantastičtější knihou v tomto ohledu – unikátem v dějinách české knihy – je sborník Edgara Allana Poea, vydaný ve velkém nákladu v Klubu přátel poezie letos zjara. Nejdřív dlouho přemýšleli, co s knihou udělat, protože ke knize psal dlouhatánskou studii Miroslav Holub /převyprávění hojných amerických pramenů, které si přivezl z USA/. Poněvadž je Holub velice „proklat“ jako jeden z iniciátorů 2000slov, byl nepřijatelný. Knihu však museli vydat, poněvadž by nejen ztráta finanční /náklad 23.000 výtisků/ byla hrozná, ale hrozilo i to, že neuspokojení milovníci poezie odhlásí i ostatní svazky Klubu a to by snad položilo nakladatelství. Navíc v knize měly být překlady Nezvalovy /ten by byl dobrý/, ale i Hiršalovy /ani nápad/. Kniha tedy vyšla tak, že není uveden vůbec žádný překladatel, ani autor uspořádání, ani studie. Nezval se chudák svezl s těmi bandity Holubem a Hiršalem. V tiráži stojí E. A. Poe, Havran /nebo jak/ a nikde ani slovo o tom, kdo to dělal. Během celých českých dějin je to snad první případ. V knize je pouze jméno Vrchlického a jakéhosi překladatele Kindla z minulého století, ale v textu, na dvoustránce, kde je citována sloka z Havrana v deseti nebo nevím kolika překladech. Současnější jména se tam nevyskytují. Pointa prý je ta, že Holubovi nikdo nic nesměl říct, všechno to musel na příkaz provést redaktor; když prý dostal Holub knihu do ruky, prolistoval, zbledl, odešel… Mimochodem: poměry jsou takové, že asi před třemi měsíci přišel Milan Kundera za jakousi redaktorkou ve Spisovateli, spíš prý osobně, neboť se s ní kdysi „blízce“ stýkal, byl spatřen na chodbě Ivanem Skálou, který poslal vrátného, aby Kunderu vyhodil se slovy: „Opusťte ihned budovu, lidé Vašeho druhu nemají v tomto nakladatelství co pohledávat. Už nikdy…“ Nuže, světák Kundera zbledl, odešel…
Tohle je ale moc detailní a nikdy bych nebyl u konce. Konkrétní věci: ten Tvůj vzkaz jsem lidem tlumočil, ale jen těm, s kterými se stýkám nebo s nimiž se stýká někdo z mých známých. Bohouš nejevil zájem, ale možná že to jen předstíral, já nevím. O Páralovi ani Fuksovi nic nevím. Pokud šlo o ten Tvůj návrh, abych Ti poslal svůj text toho velkého románu, to je zatím vyloučené. Tady totiž každý ví, že jsem to dělal, to je vyloučeno, pokud chci tady žít a chci, aby dítě mohlo chodit do školy, je to prostě vyloučeno. Mohlo by se ale uvážit /za nějaký čas/, zda by to nešlo s nějakou věcí, o niž tady nikdo zatím nic neví, třeba s tou knihou, o kterou si Ti řekl Vozněsenskij, tu pokládám za vůbec nejlepší knihu pro vysvětlení záhad 30. let, lepší než Děnisoviče a jeho ostatní nové věci. Pokusím se ještě přeptat, zda by někdo něco neměl, ale jak říkám, lidé jsou nedůvěřiví a hlavně: každý sedí doma, neexistují kavárny, kluby, nakladatelství, kde se lidé dřív sešli. Nevolají si, protože se obávají /mnozí oprávněně, že mají brouka na telefonu/. Jestliže je situace taková, že být spatřen na Národní třídě v doprovodu někoho ze „zavržených“, znamená okamžitý telefonát, po němž se jméno toho dosud nezavrženého ihned taky stěhuje na černou listinu, nediv se… Lidé chtějí přežít, přežít, přežít, to je jediné slovo, které se pořád opakuje ve všech rozhovorech, se všemi. Ale zatím umírají. Úděsně a hnusně kolaborující Kamil Bednář zemřel v květnu na infarkt, padl někde na Mělníce na záhon, obdělávaje zahrádku, žena ho našla mrtvého. Mezi mladými kluky je spousta sebevražd, mnohé z nich ani neznáš. Tuhle jsem náhodou potkal opět E., tak jsem se ho ptal na Miloše F., říkal mi, že Miloš jediný je venku dosud legálně, nikdo prý to neumí pochopit. E. je ještě šedivější než vždycky, říkal, že Ti píše, zapomněl jsem se ho zeptat jak, stáli jsme spolu jen chvilinku, já s kýmsi šel a ten člověk na mě čekal.
Fotky, které Jirka přivezl, jsem poslal Jáře i Mirkovi. Díky. Představte si, že naše holka Vás poznala! Prohlásila jen, že „oba maj smutný voči“. Posílám Vám dnes jednu její fotku, na které je loni v létě s Danielem, synem Emana a Ády F., což je její boyfriend a ona jeho velká láska. Bude jí teď na podzim osm. Já posílám svou fotku z loňského podzimu na legitimaci, jinou nemám. Žena se omlouvá, že nic vhodného svého nemá, tak prý až příště. S Járou se nevídám, s Mirkem taky ne. Ale nic jsme si neudělali, prostě se nevídáme.
Mimochodem: Jára někdy v dubnu volala, zas co prý je s Prezydentem, kdy vyjde. Já už se z toho zblázním. To už je asi sedmý případ, kdy mi někdo vyřizuje, že se necháš ptát, co je s Prezydentem. Už mi kvůli tomu dokonce psala Nanda z Itálie, vzkazoval Giudici… Tady došlo k nějakému nedorozumění nebo ztrátě jednoho dopisu. Jenomže ani ta ztráta dopisu se mi nezdá věrohodná, protože loni v létě, kdy jsem Ti psal o Prezydentově osudu, jsem v tom dopise psal i o jiných věcech, na které Tys normálně reagoval, jenom an tu pasáž o Prezydentovi jsi nereagoval a pořád znova a znova mi vzkazuješ, co s tím je. Bylo by možné, že tu pasáž z dopisu někdo vystřihl? Nebo jsi ji přehlédl? Ono se stává, že člověk něco napíše, co „šifruje“ tak, že to pokládá za jasné a druhý si láme hlavu. Možná že jsem to nenapsal jasně, nepamatuju se už. Tedy ještě jednou opakuju: Prezydent se dostal do korektur, dali to rovnou do stránek, korekturu jsem dělal loni v květnu ještě v Tatrách. Obě verze Tvého doslovu byly „nepřijatelné“, prý pod žádným jménem. Když jsem se loni /1971/ koncem května vrátil do Prahy, sdělili mi, že už nejde vůbec ani o doslov, že „nepřijatelná je celá kniha“ a jde do stoupy na příkaz Křemenákův. Tak to tedy je. Jako doslovu mělo být použito části doslovu k prvnímu vydání, ale pak to šlo do pekla celé. Bohužel jsem nezachránil ani korektury, protože jsem je ze Slovenska vrátil poštou v dobré víře, že to snad přece jen vyjde. Kniha nebyla vytištěna, existovaly jen korektury, takže není, neexistuje. Křemenák mi někdy v létě vzkázal po Majce, že mu můžu být vděčný, že kdyby tahle kniha vyšla, stálo mě to krk, poněvadž by si prý mnoho lidí připomnělo, kdo tady prováděl ideologickou diverzi přes americkou literaturu od počátku 60. let. Tak jsem mu vděčný až za hrob. Nediv se, že jsem pak trochu podrážděně reagoval, když mi lidé chodili říkat, že sis tu knihu zvolil jako demonstraci metod, jaké tu byly. To je všechno pravda, jenže já asi dávám bacha, mám 103 kila, a když mě zaženou k lopatě, mám infarkt do půl roku. Tak pochop mou posranost. Tak teď doufám, že celý případ Prezydent je vysvětlený. Není to, zastavili to, honorář jsem žádný nedostal, protože „odpisy“ se táhnou taky tři roky, a pokud je nezruší vůbec, dám to příští rok matce.
Jo – Ema. Neviděl jsem ji rok, ale jako z udělání zrovna ten den, kdy přijel Jirka, přišla Majka večer z práce a říkala mi, že se u ní Ema stavovala, přinesla lísteček, že ode mne chceš ty sbírky z 50. let a tu antologii americkou /jestli tomu dobře rozumím z lístku, který Majka přinesla/. Zajdu za Emou některý večer tenhle týden do Břevnova, prý to bude v knihovně, vybereme to a pošleme. Jirkovi už to dát nestačíme, nehledě na to, že on jede ještě na Slovensko a měl by těžký kufr, do Švýcar pak jede ze Slovenska přes Vídeň, do Prahy se už nebude vracet. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, jde o ty „supernadšené sbírky“ z 50. let, které jsem Ti koncem 67. roku opatřoval. Ještě k nim něco přidám ze svých bohatých zásob. Tu antologii pošlu taky, nenajdu-li ji u Tebe v knihovně, mám ještě nějaký výtisk. Dnes jsem k Emě několikrát volal, ale nikdo to tam nebere, nebo je obsazeno hned při druhé čísle, říkala prý Majce, že ten skupinový telefon ji stále zlobí. Ale dovolám se tam nebo tam někdy po ránu zajdu rovnou. Zařídím ještě tento týden.
A ta antologie mi samozřejmě ihned přivádí na mysl našeho drahého starého přítele Staníka, toho milého opilce. Posledně, někdy v zimě, jsi mi psal, že se Ti konečně Staník ozval. Já o něm nevím za celá ta léta nic. Napsal mi jen jednou, na podzim ´68 lístek z lodi z Panamy /přišel v těch dnech, kdy Vy jste se vrátili, myslím, že jsem Ti jej ukazoval/, ale pak už se neozval. Byl jsem několikrát u jeho matky, s níž ovšem je těžká domluva, protože je hluchá totálně, prostě usměvavý superpařez. To by nebyl takový malér, koneckonců si lidé mohou přes stůl postrkovat stručné lístečky, jenže ona navíc tvrdí, že vůbec hluchá není, že všemu rozumí, aby na ni člověk nekřičel, což teda malér je, protože jí něco člověk říká a ona odpovídá o voze, a přitom pořád tvrdí, že všemu rozumí. Dával jsem jí nějaké prachy, ale při další návštěvě mi je vrátila, že je nepotřebuje. Potom nějak vyměnila byt, ale tam už jsem za ní nikdy nebyl, ani nevím, jestli je živa a zdráva, nemám na ni žádný kontakt. Došlo tam k jedné věci, která mě šíleně /tehdy/ nasrala a rozzuřila. Nemohla za ni ovšem Staníkova matka, která je jemná lady, ale rodina Staníkovy ženy, té skautky pitomé, krávy sedmimílové. /Jak na to vzpomenu, už se zas ve mně začíná vzmáhat vztek, ačkoli to je všechno tři roky pryč a zapomenuto/. Oč šlo: jak si možná vzpomeneš, měli jsme v osma a devěta – roce dělat se Staníkem antologii z mladých anglických básníků, obdobnou jako byli ti Američani, kteří vyšli a byli Ti věnováni. Ten kšeft jsem celý Stanislavovi dohodil z kamarádství já, nabízeli to mně, abych to dělal celé. Ty Angličany jsme chystali od roku 1964, pročítali jsme kvůli tomu desítky anglických sbírek, jak postupně chodily z Dilie. Nakonec to bylo asi sto knih, asi padesát jich bylo u mne, padesát u Stanislava, podle toho, co kdo četl. Byly to velice cenné materiály, poněvadž „sbírku básní“ Ti žádný nakladatel nebude posílat dvakrát, z toho nic nemá. Když Stanislav odjel, zdálo se v prvním rozběhu, že knihu přece jen ještě bude možno realizovat /začátkem roku 71 mohla ještě klidně vyjít, poezie nikomu nevadila/. Počítal jsem s tím, že tu druhou polovinu místo Staníka bude dělat Tond Přidal z Brna, schopný kluk, sám autor dvou původních sbírek, člověk, s kterým bych si překladatelsky rozuměl, i když o něco hůř než s milým smavým opilcem Stanislavem. K tomu, aby se ta knížka udělala, jsem ovšem potřeboval, aby těch cca padesát sbírek /z Dilie/, které byly u Stanislava, paní Marešová navalila, abych je mohl předat Přidalovi. Paní Marešová k tomu byla ochotná, dokonce mi poslala koresponďák, že podle čísílek z Dilie to všechno vyhrabala, abych si pro to přijel, že je to na stole. Jenomže když jsem tam se sportovním vakem na tu poezii přijel, téměř v slzách mi sdělila, že den předtím u ní byli Píčiny /pardon, Pipčiny, to je překlep/ rodiče z Brna, a zakázali jí, aby mi ty sbírky vydala, že prý je chci „ukrást“ a že si je oni odvezou do Brna. Nasral jsem se a řekl, že o kradení nemůže být řeči, protože jsou to věci patřící Dilii, a že vyhotovím seznam a potvrzení, které podepíše Eva Ruxová, že jsem ty knihy převzal kvůli chystané antologii. Jenže paní Marešová mi sdělila, že Pipčini rodiče jí kategoricky zakázali, aby mi ty sbírky vydala. Tak jsem se nasral a na vše vysral, víc jsem tam nešel. Prý si to skutečně odvezli do Brna /ty sbírky/ a thesaurují to někde v almaře na půdě jako hodnotu /takže to de facto ukradli Dilii oni/. Co s tím ti techničtí inteligenti hodlají dělat, to ví pánbůh. Jo, prostě majetek je majetek. Samozřejmě, že touto akcí mi znemožnili dál na antologii cokoli dělat, připravili Přidala i mě nejméně o výdělek za půl druhého roku. Což není vůbec žádná sranda, protože Přidal je dnes odevšud vyhozen a dělá manuálně, což dobrý rok ještě nemusel, nebýt krkavosti /ale naprosto nesmyslné – co oni budou dělat s 50 sbírkami poezie?/ rodičů Staníkovy ženy. Promiň, že o tom tak dlouze píšu, ale krátce se tahle historie nedá vypsat. Stanislav asi o tom neví, a co taky, každý jsme jinde, všecko je prkotina, prostě zhaslo to tím, že odjel, ale já mu prostě nepíšu, přestože na toho milého opilce vzpomínám s láskou. Musel bych totiž v tom dopise zároveň poslat do prdele rodiče jeho ženy, což by možná nelibě nesl. Ty se mu, prosím Tě, o téhle historii taky nezmiňuj, jen mu můžeš napsat, že si občas my dva píšem.
Na kousku dopisu, který Jirka přivezl vystřižený, ptáš se, jak to vypadá s tím novým Svazem. O té ustavující schůzi víš. Taufer tam měl zničující referát o Milanu Kunderovi, osmdesátistránkový referát Kozákův nebyl nikde zatím v celku publikován. /Tento nebo příští týden prý má vyjít brožura, kde některé ty referáty budou, koupím ji a pošlu s knížkami od Emy./ Jinak prý pro některé lidi podmínkou přijetí bylo, že museli vypracovat projev, v němž odsoudili a „odhalili“ některého z vedoucích kontrarevolucionářů/. O Tobě jsem neslyšel, že by Tě někdo propíral. Museli prý to předložit jako písemné domácí úkoly, poněvadž to trvalo jen krátce, všichni to nestačili přečíst. Píšeš o tom Kozákovi, že je to pěkný skok do hloubky pro Seifertovi. Jenže to je úplně chybné uvažování. Svaz vedený Seifertem zanikl, přestal existovat, mezi tímhle novým spolkem a tím zaniklým není žádná kontinuita. Tohle je parta desperádů; jak to můžeš srovnávat, když to má společné jen jméno? Ptáš se, co je tma za lidi. Seznam členů nikdy neuveřejnili, je to jeden z nejtajnějších dokumentů. Dokonce i pro televizní záběry prý se tam aranžovalo, koho může být vidět a koho ne. Kdyby se člověk ale sešel se dvěma třemi známými a půl hodiny s nimi přemýšlel u piva, kdo tam je, plus minus dvacet lidí by to dal z hlavy dohromady. Já jsem zavzpomínal jen chvilku a jen sólově a tady máš výsledek: Kozák Jan, Kalčík Rudolf, Taufer Jiří, Říha Bohumil, Šajner Donát, Kratochvíl Miloš /ano, Evin býv. manžel/, Tomeček Jaromír, Závada Vilém, Řezáčová Ema, Rafaj Oldřich, Dostál Vladimír, Hájek Jiří, Pilař Jan, Skála Ivan, Marek Jiří, Fábera Miloslav /jeden z nejaktivnějších, prováděl čistky ve filmu/, Pařízek Vladimír, Vrbová Alena, Štoll Ladislav, Pludek Alexej, Sekera Josef, Erben Václav, Hons Václav, Fabián Karel Černý Rudolf, Cibula Václav, Brůna, Michna /křestní jména neznám/, Strnadel Josef, Stehlík Ladislav, Rumler Josef, Petiška Eduard, Brukner Josef, Florian Miroslav /velice aktivní/, Mísař Karel, Přibský Vladimír.
Vskutku nezajímaví lidé.
O těchhle to nevím jistě: Otčenášek Jan, Vyhlídal Oldřich, Hanzlík Josef, Neff Vladimír, Fuks Ladislav, Páral Vladimír, Vyskočil Ivan, Nesvadba Josef, Březovský Bohumil, Branald Adolf.
Tahle druhá skupina je zajímavá. Jsou v ní totiž jednak lidé, které lovili / Párala, Fukse/, ale u nichž nevím, jak námluvy dopadly, poněvadž někteří z nich, když zjistili, že je stejně nebudou vydávat, tak couvli, takže možná dneska třeba Páral a Fuks jsou zavržení a já to nevím, už jen proto, že se málo s kým stýkám /a lidé to taky nevědí přesně/; jednak jsou to lidé, kteří se snažili „přitřít“, někteří velice vehementně /Neff, Nesvadba/, ale oni je nakonec odkopli. Je to těžké zjistit, poněvadž pokud někoho z těch lidí potkáš, stejně Ti neřekne, jak na tom je, cosi mumlá, že je to složité apodobně.
Kdyby se to mělo rozlišit, jsou to asi tyhle motivace, které tam lidi přivedly: 1/ ti, kteří byli zjara 68 pod palbou, jako že s nimi nepočítají, že jsou pro ně odepsaní. Ti samozřejmě s tím jdou, poněvadž vědí, že za normálních poměrů by byli ztraceni. Spíš je zajímavé, že někteří z téhle kategorie odmítli se angažovat, například Glazarová odmítla cokoli napsat, přestože za ní byl několikrát Štoll a Skála. Tu nechávají jaksi na milost, sem tam jí vyjde reedice, ale je považována za člověka, který „zradil“. V dnešních novinách například je zpráva, že byl v neděli zahájen nevímkolikátý ročník Šrámkovy Sobotky. V Lidové demokracii je, že zahájila národní umělkyně Jarmila Glazarová, v Rudém právu je táž zpráva, ale jen, že bylo zahájeno, jméno Glazarové neotiskli. To jen na okraj. 2/ pak jsou to „dědci“, stejní jako byli vždy: bojej se o důchody, o byty, různé požitky atd. To jsou lidi jako Stehlík, Strnadel. Někteří mají dva tři roky do důchodu a hojně pořád umírají, takže ještě neupevnivší se členská základna se stále scvrkává, odúmrť je značně vyšší než počet čerstvých zverbovanců. Vůbec: fronty jsou dost neúhybné: tihle všichni kolaborovali už před dvěma třema roky, jediný případ „přeběhnutí“ je ze Slovenska, kde si minulý týden hnusným způsobem nablil na hlavu Anton Hykisch, udělal příšernou veřejnou harakiri-sebekritiku, že se ve všem mýlil, že „obrodáři“ byli padouši, že teprve teď prohlédl a že už vždy půjde se stranou, jestliže mu strana ještě dá příležitost. Nevím, čím ho k tomu dohnali. Jinak jsou poměry na Slovensku úplně jiné, mnohem mírnější, Svaz nezlikvidovali, všelijak se to tam překutálelo, ale poslední zprávy mluví o tom, že přituhuje i na Slovensku a že se Slováci třesou, že tuhý režim z Čech konečně dojde i k nim. Roztržka /ta vnitřní, opravdová/ je taková jako nikdy: v Praze se o nich šmahem mluví jako o lidech, kteří zradili všechno, o rozvojovém národu, kde vlastně vytrvalo jen pár lidí /Jesenská, Pavol Števček/; oni zas proklínají Prahu, že Češi je svým nesmyslným radikalismem strhli do záhuby, všichni smrdí špatným svědomím, takže je hnus někoho z nich potkat. Ale o tom asi budeš informován od Jarky B. Že ji pozdravuju a vzpomínám na slunné odpoledne, kdy jsme spolu bloudili po Praze s velkým kufrem, hledajíce hotel Ametyst! 3/ No a pak jsou konjunkturalisté, z mladých je to především Florian, který najel na aktivní spolupráci, vychází mu jedna knížka za druhou, píše protestbásně o Vietnamu atd. Dost o tom. – Pro nás, kteří tam nejsme, to má jen několik praktických výhod: mě například letos vrátili žádost o pobyt na Slovensku se sdělením, že je to jen pro členy nového svazu a že se mi to tedy nepovoluje, no a že už nesmím k svazovému zubaři a doktorovi, takže zas chodím na středisko. Jinak nic.
Ještě o Greenovi: je to velice na draka. Loni jsem musel zjara vyrobit nový návrh na Spisy, protože Stanislavův, který tam ležel, prý přestal být přijatelný. Čermák mi řekl, že v tom novém návrhu nesmí být eseje a ty dvě rané věci, kde se píše dost nezávisle o komunistech /England Made Me, It´s a Battlefiled/. Doplnil jsem proto návrh Tetičkou a rozvrhl vycházení svazků tak, aby v nejbližších letech vycházely Tiší Američani, Náš muž v Havaně a tak, a „problematické“ věci zbyly na rok 77, 78 atd., kdy doufám, že se uvidí nebo taky ne. Pak ovšem vyvstaly problémy: Náš muž v Havaně nesmí vyjít kvůli Igoru Hájkovi, Vědomí skutečnosti kvůli Marešovi, protože jsou emigranti. Muselo by se to přeložit znova, a to zatím nikdo nechce dělat, i když jsou lidé bez peněz. /Mimochodem: Sbohem armádo nabízel pan doktor Houba, úplně posranej a rozloženej hajzl.

/…/

Ale vracím se ke Greenovi, vyvstaly tedy problémy s překladateli. První svazek Spisů /myslím č.3/, v němž byla Moc a sláva a Brigton Rock /znova čerstvě přeložené celkem nezávadnou paní Žantovskou a zaštítěné mým třikrát předělávaným a stále mi vraceným doslovem/ vyšel na poslední vteřinku loni zjara, ale nesměl být uveden v Knižních novinkách, takže moc lidí se dodnes mezi sebou hádá, že to vlastně nevyšlo. Předtím ovšem byl náklad z předpokládaných 40.000 tisíc snížen na šest nebo osm tisíc, takže si nakladatelství ani kapsu nenamastilo. S dalším svazkem se pořád váhá. Nebelová mi sdělila, že už několikrát musela psát Greenovu agentovi, že se pořadí svazků bude měnit, že toto sice zatím nevydají, ale zato by chtěli autorizaci na ono atd. Prostě něco, co jistě muselo v Greenovi a jeho zástupci vzbudit podezření, že něco není v pořádku. Nebelová je ovšem taky hloupá káča, protože ve chvíli, kdy se nedá nic vysvětlovat /všechna zahraniční korespondence se každý měsíc v opisech posílá z nakladatelství na vyšší místa/, měla napsat, že to či ono opus zatím nevyjde proto, že není přeloženo, nebo tak něco, že vyjde později atd., a ne, že vyvstaly problémy, do nichž pochopitelně Greenovi nic není. Skončilo to tím, že Greenův agent zřejmě nasrán věčným měněním toho, co zatím nevydají, za něco, co by šlo přednostně, přestal odpovídat. Konkrétně teď: mimo Spisy má v příštím roce v Klubu čtenářů vyjít dvojsvazek entertainmentů /Stamboul Train a The Confidential Agent/, má to jít v říjnu do sazby, ale nemají autorizaci a překladatelům nemohli dát smlouvy. Já už pomalu rezignuju; je mi jasné, že Greenovi do těchhle poměrů nic není. Zatím jsem mohl aspoň zaručit, že nic nebudou škrtat v textu, ale teď nevím ani to. Kdybys mu napsal, ať tu autorizaci pro ten dvojsvazek do Klubu čtenářů /Stamboul, Confidential Agent/ dá, prospělo by mi to osobně, protože tu druhou věc mám překládat /první opět pí Žantovská/, ale dál opravdu nevím. Navíc se zkomplikovaly i ty Spisy, protože Greene při své zdejší návštěvě v roce 69 dal přednostní opci na Tetičku Vyšehradu, kde to kdosi už uprtal a měli to v sazbě, prý pozastaveno pro cyničnost tetičky a celkovou nemravnost. Usuď sám. Co bude dál, nevím. Obávám se, že se všechno bude ještě nejméně dva tři roky stále zhoršovat.
Cenzura je už taková, že minulý měsíc byl poslán do stoupy 50.000 náklad časopisu Melodie, protože na obálce byla fotka Helenky Vondráčkové, která měla nad ňádry nějaký mrňavoučký křížek /zlatý/, jejž bylo na fotce částečně vidět. Tak to poslali do stoupy, protože to prý je propaganda religiozity a redakce dostala 50.000 pokuty /korunu za jeden exemplář/. Lunda.
Já se pokusím přivinout na srdce Evelynu, která zatím nevypadla z plánu a Bořijovou smrtí zanikla v podniku znalost, od koho dovětek pochází, takže to budu moct vzít na sebe. Doufám, že proti tomu nic nemáš. Budu tam ale muset něco pozměnit, Č. už mi řekl, že napsat do doslovu větu „žijeme v okupované zemi /i když je míněna vláda Labour Party/ a myslet si, že něco takového tady může vyjít, je důkaz naprosté odtrženosti od zdejších poměrů. Ale obávám se, že kniha stejně nevyjde. No ale pokusím se. Kdyby to vyšlo, předám honorář napřesrok Emě. Ale kdybys snad byl proti tomu, z jakéhokoli důvodu, dej mi vědět, že si to nepřeješ a já to stornuju. Je to stejně na mnoho let poslední vůbec možný pokus. Dej mi vědět, zda mohu či spíš nemohu, zařídím se podle toho.
Už bych měl pomalu končit, poněvadž je půl jedné v noci, a třebaže jsa slaměný mládenec sedím a klepu v kuchyni a mám pod mašinou dvě podložky, před chvilkou už kdosi klepal na rouru od topení, že mu jako vadím, že jako ruším poctivý spánek pracujícího člověka. Tak si musím dát bacha.
Ještě o knížkách: hochu, nedošlo nic, kromě McBaina, a dvou tří věcí, které mi teď přivezl Jirka. Nevím, jestli jste něco neposílali na Břetislava a zda ten to teď nepřiveze z jihu, ještě se do Prahy nevrátil. Jirka mi říkal, že ty ostatní žádané věci prý ta madam pro mne odesílala 20. prosince minulého roku. Nepřišlo nic. Asi už jsem taky na adrese těch, co se jim má zahraniční pošta zabavovat /zásilky/.
Budu si to muset nějak ověřit, zatím by nemělo smysl posílat jim věci, které by jim padly do chřtánu, nehledě na to, že nikdo z vás, ani žádná instituce, nemá zbytečné prachy na to, aby knížky kupovala dvakrát a třikrát a čekala, že snad některá zásilka dojde.
Já teď to nejnutnější mám, hlavně mi Jirka přivezl toho Stevense /Opus postuhumous/, to je ten básník, co na fotce tak připomíná Tvého nebožtíka tatínka. Posílám Ti čerstvý seznam toho, co bych chtěl, ale neber to jako nutně závazné na hned, zatím počkej, dám Ti vědět, jestli ještě něco nepřijde nebo co vyšetřím. Klidně s tím vyčkej po prázdninách. Žádná z věcí na tom seznamu nehoří a posílám Ti jej jen proto, že třeba nebudu mít několik měsíců zase volně napsat. Zapíchni si ten seznam někam na almaru, jen aby se neztratil a nepletl se staršími /staré znič, pokud je někde máš/ a já Ti po prázdninách dám vědět, zdali můžete zkusit něco poslat. /Seznam přikládám na zvláštním papírku/.
Jinak – rodina. Holka je výborná, je moc krásná a velice sexy, pokud může být osmiletá holčička sexy, pořád jí telefonují spolužáci a otcové různých spolužáků volají nám, abychom ji pustili s nima autama na chaty, na malé české dětské parties a podobně. Co budu dělat, až jí bude šestnáct, dožiju-li se toho, to věru nevím. Je velice emancipovaná, sděluje mi, že mě miluje, protože „seš chytrej, tati, ale jako mužskej seš moc tlustej a nelíbíš se mi“ no a podobně.

/…/

Milánkové líbezný, doufám, že tenhle dopis nesbalej, to bych jel rovnou na Solovky /přece jen se mi to podařilo napsat/ nebo na Sibiř nebo až k Ochotskýmu moři.
Fotkama jste mě potěšili. Dejte vědět jen pohledem, až tenhle dopis dojde. Pak se ozvu přes toho F. L. z Chcicaga.
Líbám Vás já – i za dceru a za Majku.

Váš
Znáteho!Jajteles!

rukou na straně 4: O žádném Indexu nic nevím, slyšel jsem prvně od Jirky, že něco takového existuje. Právě tak nevím nic o P****** pamětech. Já se někoho přeptám. Doufám, že tam dal i tu epizodu, kdy žádal v novinách Novotného, aby zatočil s lidmi jako je Allen Ginsberg a jejich pražskými přáteli!

Praha, 3.července 1972
dopis Josefu Škvoreckému

Milá Sáro, milý Errole,

vkládám tenhle dopis do dopisu Jirkovi G. s prosbou, aby Vám jej poslal. Doufám, že mé dlouhé lícně duševních stavů i venkovní reality z července Vám Jirka poslal. Čekal jsem na nějakou zprávu, že jste to dostali, dost jsem trnul, ale asi jste nebyli v sídelním městě. Dopis s Olinkou jsem dostal, přesná citace veršů mě velice dojala. V srpnu volal Lumír, zda prý jsem to dostal, tak to potvrzuji, ještě jednou díky. Došly Vám ty 2 knihy, které jsem Vám letecky posílal v půli srpna?
Já jsem teprv v červenci /via velká oklika/ dostal ty knížky, o něž jsem žádal loni na sklonku roku a o nichž jsi psal, že bych je měl dostat někdy v lednu v únoru. /Od té hodné paní mecenášky/. Tak to teď vše mám, dodatečně děkuji; akorát tam nebyl Ezdráš, ta část, kterou jsem chtěl, ale asi nebyl k sehnání, napsal jsem to Jirkovi do několika položek, o které jsem ho požádal nově. S jakým zármutkem byl spojen jeho zdejší pobyt – úmrtí jeho tetičky – jistě víte od něho. U E. jsem byl jednou, pak jsem jí pro Vás vyřizoval vzkaz /že prý Vás stále pokládají za lidi, kteří jsou tam legálně/, ale vzápětí mi E. psala a uvedla citaci z opisu, v němž Vám to zamítli. Doufám, že Vás to moc nesklíčilo; já spíš trnul, jestli na Vás nešijí nějakou léčku s tím „legálním pobytem“, abyste se třeba vrátili, čímž by Vás, ať by naslibovali předem jakoukoli beztrestnost. Dejte na to pozor: jsou záludnější než bývali. Jinak: psát mi klidně můžeš domů, ale na mašině, a samozřejmě bez zpáteční adresy /pravé/. Já Ti nemohu psát na adresu, která je zároveň adresou podniku. Zkusím to ale buď přes Jirku /jestli dnešní dopis v pořádku dojde/ nebo přes ty moje známé v Chicagu, to je ta paní, kterou jsi viděl u mé nemocniční postele ve vinohradském špitále a která pak v roce 64 odjela za manželem do Chicaga. Doufám, že jsi mluvil s „naší statečnou sestrou“ na zájezdu, ta Tě jistě nejlíp o všem informovala. Tady je to úděsné, bez přehánění úděsné, ztratil už jsem jakoukoliv naději. Není to „bang“ do nosu, ale dlouhodobé rdoušení hadem, smrt pod parním válcem, který se pohybuje s ocelovým sadismem rychlostí desetiny milimetru za minutu. Miláčkové, uvidíme my se ještě někdy? Budeš-li mi psát, napiš stručně o Stanislavovi; nevím o něm nic od podzima 68. /Mají-li další děti, kde žije, co dělá atd./ Ta historie s blbými rodiči jeho ženy, o které jsem Vám psal posledně , by neměla, nemusela /proč taky?/ měnit cokoli na mých vztazích k tomu milému opilci. Zatím pá, pošlete aspoň lístek. Rodina jakž takž funguje, žena pracuje; můj otec leží už sedmý týden ve špitále po těžkém infarktu /72 let/, ale prý se to jakž takž zajizvilo, tenhle týden ho mají pustit domů. Dcera měla počátkem září jakési virové střevní onemocnění, nezabíral penicilin a vůbec nic, měla několik dní horečky přes 40C, které jsme nemohli srazit, ale pak to přes noc zázračně opadlo a za tři dny byla fit. O sobě napíšu jindy. Éda se peče, doufám, že ho nic z pece nevyhodí. A tak jsme začali pátý rok. Líbám Vás oba, vzpomínám – Váš Jajteles H.

Praha, 2. října 1972
dopis Josefu Škvoreckému

Milá S, milý E,

včera jsem dostal balíček s knížkami a moc děkuji. Bylo jich tam šest, jak jste uvedli na obalu. 3x Ev, 1x Ez, 1x Paterson, 1x Wallace. /Tu poslední jste zřejmě „přibalili“, protože jsem o ni nepsal, zmiňuji se o tom jen proto, zda snad něco jiného za tohle nevyměnili. Z Ez jsem potřeboval jinou věc /Section Rock Drill/ a přišla Selected Cantos, ale to nevadí, je to autorův výbor, aspoň z něho poznám, čemu připisoval z korpusu té knihy největší význam, když to sám vybral, to je taky důležité vědět. Zatím nic neposílejte, měli jste s tím jistě moc shánění, jste opravdu moc hodní. Až někdy v budoucnu bych zase napsal, třeba před Vánoci.
Poslal jsem Vám v posledním měsíci tři dopisy a potřeboval bych vědět, zda jste je dostali. Stačí jedna věta na pohlednici; jinak tu člověk žije v nejistotě, poněvadž se nemůže na nic spolehnout a nic pokládat za samozřejmé. Pochopte to. Zase se ozvu.
A ještě jednu věc: asi před týdnem mi tu kdosi říkal, že prý jsi „říkal“, že Stanislav je těžce /nebo vážně?/ nemocen. Prosím Tě, napiš stručně, jestli je to pravda nebo ne, a jestli je, co se s ním vlastně děje, já vůbec nic nevím. Potkal jsem někdy koncem března náhodou na Vinohradech na ulici Stanislavovu matku a asi čtvrt hodiny jsme povídali na chodníku. Domluva je s ní těžká, poněvadž je ještě absolutněji hluchá než před čtyřmi lety, ale přece jen mi říkala, že „mladí“ se mají v Austrálii dobře, že už mají celkem čtyři děti a že Stanislav občas píše a něco pošle. Ovšem, jestli je to pravda, možná že matce nic nenapsali. Pochopitelně nelze za starou paní teď jít a vyptávat se jí, jestli se Standou něco je nebo ne; je jí 72 let, jak mi říkala. Napiš. Tady se moc špatně už dají rozlišit latríny od skutečnosti. My tři jsme celkem v pořádku. Ten pohled nebo lístek pošli přímo.

Ještě jednou dík, vzpomínám a líbám Vás, Váš H

Praha, 18. května 1973
dopis Josefu Škvoreckému

Milá Sáro, milý Errole,

včera a předevčírem jsem v pořádku dostal oba pytlíky s knihami – mockrát děkuju. Už předtím došel jak eskymácký kalendář, tak pohled, v němž oznamujete, že jste knihy odeslali, zřejmě tedy všechno chodí dobře – jen abych to nezakřikl.

/…/.

O Vás obou vím jen velice útžkovitě a zpřeházeně, jak se co dostane člověku do ruky. Loni na podzim sice I´m coming to a bad end, to jsem si moc početl, dva dny a dvě noci, ale pak jsem to musel dát zpátky, pak zas ouštipek ze Sářiny věci v nějakých novinách, teď minulý týden zas to „pro případ defenestrace či autohavárky“ – skoro po tři čtvrtě roce. Ani nevím, jestli už je M. venku nebo něco dalšího Tady je opravdu typické, že se lidi mezi sebou málo stýkají, nevím ani, jestli je to takovej ten stupor, z něhož se neprobrali ani za ta leta, nebo obavy, asi obojí dohromady. Fůru práce dá vydělat si na živobytí a jinak je všechno neutěšené, lidé jsou stažení do sebe zahrádkaří, chovají psy, kutí na chatách atd. Počátkem března umřel náš společný známá Jarda Tafel na rakovinu plic, bylo mu 44 let, marodil asi tři měsíce a šel tou cestou všelikého těla, jak je ten citát, který máš rád. S Láďou F. je to moc špatné /s tím, co jsme u něho byli na návštěvě před Vánoci 68/. Zdálo se, že ta rakovina je zastavená, ale loni na podzim ho znova otevřeli, od té doby má strašné bolesti, teď v březnu ho operovali znova, a jeho manželce chirurg řekl, že jsou to metastázy a prognóza několik týdnů. Minulý týden jsem mluvil s Víťou /moc Tě pozdravuje/, tak mi to všechno vyprávěl. Víťa sám dělá asi za jedenáct set nějakou podřadnou práci, celý týden noční, v nějakém podniku.
Po 10. březnu Vám oběma napíšu delší dopis tou okličkou. Na Jitku už mi, prosím Tě, nic neposílej, ona tam sice je dál a je moc hodná a ochotná, ale někdy to dostanu až s ročním zpožděním. Jo, ještě jednu věc: napiš, jestli chceš ještě tu Virginii Woolfovou, o kterou sis psal asi před půldruhým rokem, teprve před deseti dny jsem ji sehnal v antikvariátu. Protože ale posílání knížek /knížky samy ne/ je drahé, napiš na lístku, jestli ji ještě chceš, okamžitě bych ji vypravil.
A ještě jednu smutnou zprávu, nemohu z nich vybříst, jak vidíš: v sobotu, 31. března, umřel náhle v Praze na infarkt Ota Pavel, autor sportovních knih-reportáží a jedné překrásné knížky próz „Smrt krásných srnců“, vydané v roce 70. Teď psal další věc a najednou umřel, 43 let. Napiš to, prosím Tě, Ernovi L., byl to jeho kamarád. Já jsem Pavla neznal, ale asi před rokem mi jednou volal, dověděl se od známé z antikv., že pro Tebe sháním tu Ernovu knížku /Bílé břízy/ a nabízel mi, že mi ji dá ze své knihovny, když je to pro Tebe. Chudák, už je taky na pravdě boží. Miláčkové, za týden velký ucamraný dopis, moc děkuju, líbám Vás oba

Váš Bulldog
Jo, taky už tady zavedli ten zip code, v mém případě je to 108 00 a píše se to před „Praha“, vlevo.

Praha, 4. dubna 1973
dopis Josefu Škvoreckému