Poezie

By admin

Druhá verze

Jiřímu Ortenovi

Nám byl jen kámen dán
Přes tvrdost křesej jím
Líp Boris Pasternak
Než Sergej Jesenin?

(22. května 1950)

* * *

Dost už si nás proslídily
tlamičky kuní,
odřezků plné, pilin,
syrových vůní.

Vím, pod světlem že zase
zútlíš a zpříkříš,
aby tak bez nesnáze
usnuli tygři.

Zchystanou jarní chvíli
ty neopouštěj.
Leccos jsme zprahlí pili.
I jenom pouště.

(3. září 1953)

* * *

Dráždivě milujte!
Pak lehce do sladkostí vkročte,
jak u všech, i u té,
která Dostojevského čte.

Je nebe milenek
zvrácených čelem hloub a dolů
ve vášni bílené
jen vápnem, braným na komoru.

(19. října 1953)

Únor 1954
/cyklus/

Kamenný anděl pláče,
ten ze hřbitova.

Napoleon
Walter de la Mare

„Co že je svět, ó vojáci?
Tím jsem já;
já, tento nepřetržitý sníh, 
tento severní mrak,
vojáci, tato samota,
kterou jdeme,
jsem já.“
                       přel. 25. dubna 1953

I.

Bližní,
co je to?

Voda tvrdá jako kov,
krahová voda,
hlína sypká jako písek,
napůl únorový hřbitov,
napůl vláčný jazyk matčin.

Vyčasené letní ráno,
kompaska v bouři,
magnety naše a moje,
siločáry ze školních knih
zarýsované do našich těl,
ale také
poutající naše těla.

Matouš básníků.

První odplivnutí
okoukaná mužům,
zvracení opilství nedospělých,
harcování při stmívání,
nezapomenuté cesty vlakem,
pot v tanečních síních,
všechny ty,
které nám s jinými
v tramvaji odjížděly.

Uličky plné plísně,
ze kterých vyhlédala
poloslepá réva mladosti.
Všichni tam trpěli
a okoušeli podnebeský čas.

Zašedlá loukot´ zim a bruslí,
syrové ženské maso
promrzlé.
Až po roztání milostné.
Hvězdy na horách
po této lásce.
Žáby v lukách
po tomto milování.

Starci čtoucí Rubeše,
aby zapomněli
na blížící se smrt.

Únava všech
neleží státu na srdci
a v podvečerech
smývají vlastní pot lidé,
vynucující tvrdošíjně
na zrcadlech svou dřívější podobu
jako zboží zaručené značky.

A nové světlo vzniká stejně
jako světlé, líbivé paseky vzniknou
po zplundrování lesů.

Bližní,
co je to?

Bludiště přeměn?

Trefíš ještě?
Po čichu nebo už jen s busolou?

Země,
země pod nulou:

II.

Spočítaný jsi.
Ale oni
stále přepočítávají:

Jméno?

Narozen?         
                   Počátkem června,
                         v třicátých letech
                   dvacátého století
                   n a š e h o   l e t o p o č t u.

Rodiště?
                   Zaprášený městys,
                   střední Evropa.

Bydliště?
                   Město III. typu,
                   ulice přejmenována  
                   včera po páté.

Povolání?
                   Vám budu něco…
                   Nemám.

Zaměstnání?
                   Fleky a fleky,
                   Týden, měsíc, půl roku.
                   Kdo má tu pamět´?

Pracoviště?
                   Pod portréty milovaných.

Odcházejí; přijdou.
Kazajky, kazajky - -                                      

III.

Jako holoubka bylo ji slyšet vrkat.
Pražádný zádušní zvuk.
Mezi životem, který se nezastavoval,
pod srdcem, které nepřestávalo bít.

Po koutech našich pokojů
chroptěla později, když už
nevycházela ven. Na smrtelné posteli
dala by si byla ještě říct. A nikdo s ní nešel.

A ted´ si rozbijme hlavu o zed´
a ohryžme nehty večer, když nemůžeme usnout
či ráno, když se nemůžeme vzbudit,
ted´, když nás, hnědou botu,
krémují na černo.

Jak docházející hodinový stroj zmlkala.
Vždy ještě pípla, když už jsme mysleli,
že se neozve. Nechtěla a my
jsme ji neuměli přidržet, my jsme ji nechali.

Po léta svoboda umírala.

IV.

Ukryt ve větvích
sibiřské jedle
vyluzuje pastýř
prořídlé stádo.

Jdou choré, zkřehlé,
ostříhané
a horečnaté ovce,
jdou.
Tráva jim nestačí růst
v okolí zimních ovčínů.
Oči jak za mlhou,
oči jak za vodou
zadýchávají
ledovou novou končinu.

Nad přáním zatoulat se
od stáda
bdí modrý plamen
nožů.
Teploučký strach
v těle, které
tepla postrádá.
Země slehlá
po kopýtkách,
země slehlá
po patách.
Slibem dneška,
slibem zítřka?
Pastva
pastva šťavnatá:

Má pastýř strach?
Či pastýř věří?
Těm v nížinách
mluv o protěži:

Staře, nově
píšťala zní,
jak se vítr obrací –
Poztrácené, vratké,
s bázní,
přiženou psi ovčáci.
Hadi v cestě,
ještěřice,
mrazy v polích,
rokle v lese?
K moři trávy
přes mrtvoly:
Ještě více
semkneme se.

Od nebe až,
spolčen s obry,
pastýř sám se
vychvaluje:

 - Já jsemť pastýř dobrý
    zvonců i praporců.

K flétně lstivé
flétna lživá.

/ Toho píseň zpívej:
   Toho píseň zpíváš? /

V.

Škrtivý obzor sěvěta
kako nákrčník.

A láhve, pohazované léta
do škarp za krčmy.

Přátelé? Hlavy plavé
někde na silnici.

U karet křiknout:„Dávej:“,
prsty naslinit si.

Tajemství? Rys tu pije?
Z této louže ne.

Ztráty? A jaký výjev
srdce zkroušené?

Na odešlé přesto
nezanevírám.

Válcovanou cestou
jde jejich víra.

VI.

Už ti skoro nikdo nenapíše.
Všem ten život kyše, zatraceně kyše.

Jenom sem tam někdo kleje zdaleka,
vzdech je vyvzdechaný, lze jen zahekat.

Už jen sem tam někdy něco zamrzí tě.
Čistě mezi řečí nedávno řek přítel:

- Takhle člověk žije jako u ledu.
Rád se na neděli domů rozjedu.

Jako odsouzence postavi mě ke zdi.
Vzpomněl jsem si. Hergot: Taky jsem tak jezdil.

Bývalo tam hezky. Pomělo se oko:
moje matka měla kytek plný pokoj.

U školy zas stromy voněly i v prachu.
To mi bylo šestnáct a brali jsme Máchu.

Moji známí? Ti maj´ život plavců na Volze.
Švihají jim bičem hlavy a řvou: - Za vozem.

Před časem mi napsal jeden z Handlové:
- Vyměnil jsem děvče, staré za nové.

Druhý, jemuž ve vápence tváře pudrují:
- V čase, co mi zbývá, pilně studuji.

Třetí, který někde dává cihlu k cihle,
píše, že si čím dál tím raději přihne.

Praskne na to vždycky celá vejplata.
Chalst, ten dělá s kapsou pěkná hejblata.

Každý myslí, že tím něco nějak řeší,
komín odčerňuje, šelmu ukonejší.

Jaké rady, každý dělá, co mu sedí.
Já zas, když mě mermo chcete ke zpovědi,

napořád si říkám, když mě to tak míchá
a když už to nevydržím sedět jen tak zticha!

Každá chvíle prohrávaná, aspoň pestrá budˇ,
když už ten náš život je tak celý ve svrabu.

VII.

Muži
shazují popel
s nákladního auta
na skládku.

Vyrušené kavky
vzlétají ze závějí.

Nesměle, nejdřív jedna,
pak druhá a třetí,
blíží se stařeny.
Neodehnány
začínají vybírat
kousky koksu,
plechovku se zbytkem barvy,
měděný drát
ze strženého vedení.

Potrhané, nitěné rukavice
jsou spojitými nádobami mrazu.

Radotín u Prahy.
Šestá zima
socialismu.

VIII.

Hrůzo, zrůzni je,
rychle, bez ptaní:
I ty Martiny,
i ty Štěpány.

Zmije, usyč je,
ať už neplkají,
prachu, velký pane,
ve svém usedání,
popraš je.
A já jenom čekám
nemastně a slaně,
nad tím, že tak slábnu
nejvíc rozdrážděn.

Ať jim vzejde námel
bez potměchuti,
ať se do kamení
rve proud tekutý:

Za zla nazrzlá,
která zřetězili,
proklínám je, proklej
ty je také. Jak je můžeš
patřit, psovody,
Oni našim krokům
předsatavili rokle,
brody obsadili, 
nutí do vody.

Za námi se blýská
po nás, po mladých,
podkova tam ťuká,
kalich o kalich.

Spíš pestrý šat šaška
nežli stejnokroj,
starost jak dát rozkvést
loukám epolet.

Komu tahle mince
po kapsičkách cinká,
ten si nevzpomene.
Z toho je jen zmínka
někde ve vzpomínce.

Se západem slunce
netrápen jsa bázní,
pokojně si sedá
blázen na nárazník.

Máme mrazy za to
a z nich pocuchaní
měníme se v lišky.
Jak se vylížeme
z doby, která má nás
rovné, nahrbené,
z hluboka i z výšky
držené a hrané
jako loutka, maňas?

Na opření naše
odpírané po věk,
z liščí kůže čouhá
stále jenom člověk.

Purclíci, teď střechy
mají velký požár.
Nelkám, nehubuji,
o hoření myslím,
že je neúchvatné.
Dneska sebe sama
nás hlad bez zubů jí,
ale oni cvičí 
stále stoje spatné.

Zítřek jich mít bude
plné saky paky,
Jak strom ořechový
ptáky ořešáky.

Čistí nad pomysl,
do frcu už není
dnes co zarazit.
Verše? Kde by brali:
A pak: nezajídá
se to jenom mně, jenž
courám po hrázi
a k rozšafům nikdy
nemohu se přídat.

A ten, kdo to říká,
je tak nepatrný,
že sám nestačí si
z paty tahat trny.

IX.

- A spali a spali a spali.

Ale také často
jenom dřímali.

Ale také často
sukně zvedali

a s uchem na břiše budoucí matky
něžně říkali:

- Drobátko život.
  V daleku pohyb.

= = = = = =

Ještě je stůl plný knih,
Přes věčné „fijů fijů“
vylaďován hlas
rozhořčené kapely,
vyhnané z parku.

Hlava bije o dlažbu,
ústa dáví celé kusy.

Ale také ti, které ze dne na den
uzdravuje jejich víra.

Strach dohlédnout až ke konci
veškerého nám dohledna,
nové a nové paktování se vzdáleným hlasem,
měnícím samotu v osamělost.

V místnosti, kde si okolní blízcí
zakapávají uši kalným voskem,
probírkuješ staré knihy,
jednou už čtené
a je to jen pohřbívání.

Úder večera. Otevřenými vraty
přicházejí do zapadáku dne
stále stejní lidé. Scházíme se
a rozkmotřujeme po obecném zvyku.

A do našeho stárnutí
všechny stanice lžou
a všechny knihy
jak naškorpení ježci
vysmívají se nám:

Radio:
                 …kupředu za blaho a rozkvět…
Čteš:
                  - Co z nás Slávů bude o sto roků?
Radio:
                  …nezadatelná lidská práva…
Čteš:
                   - Babičko, povídejte nám pohádky:

X.

/Za Borisem Pasternakem/

Plavuně pohřbené, zda někdy na prostor
si vzpomenete ve snaze se ukrýt?
Je země mdlá jak vyslazené cukry
a bez vás nejde to a nejde naprosto.

Člověk tam dolů k vám se může prohrabat.
Čekáte chodidla? On má dnes boty
a řečný vejde pansky do němoty.
Plavuně setlelé, kdo bude ještě dbát

na spící bez touhy je znovu vzbudit
a dát jim hrát jak dudám u pobudy?
Kdo myslí na odstín, kdo myslí na vůně

v tom světě uhelném, kde známy nejste,
kde zmatek jako voda kape se stěn?
Bez něho můžete, vy jistě, plavuně.

XI.

Noční ulice

jako klepeta.
Pihatá
lucerna –
kámoš.
Chrápe ta
brigáda
úderná,
nevidí si
na nos.

Starci táhnou
domů z putyk.
Na rozích to
známé
crčení.
Marnou snahou
vyhřeznutí
život s plichtou
láme 
mlčení.

A pro nářky
bez prodlevy,
jimiž léčí
mladost zašlou,
zakletou,
zpovzdálečí
se jim jeví
čas mocnářství 
v jejich řeči 
velmi štastnou
planetou.

Měsíc to
nehraje na nás,
z leknínů
bledule.
Jezinko
z Vltavy, nahlas
řekni mu 
všecinko
minulé.

Patrolují,
neřvi tady! 
První zvrací
do kaluže.
Podrž mu ji,
o – pě – ra – cí!
Vidíš smrady,
trhaj růže.

Kývne vratký,
rukou mávne,
zapálí si.
Srdce pestrá
tabák mámí.
Už jen hádky
vedou správně
jako kdysi.
A co zejtra?
A co s námi?

- Nejsem žádná…
Jen si jsi sám.
- No tak, no tak,
pojď má, malá!

Hnus už hnisá
a tu zem by
ani vodka,
ani vodka
nezahřála.
Co ted s lihem,
nač a za co?
Kde se o zeď opírat?
Kampak tíhne
na noc ptactvo?
Uspat, vzbouzet
upíra?

Revoluce
srdcí, hlav?
Revoluce
smrtihlav!

Co ted s lihem,
pustá, sirá,
díži hmot?
Že ji zdvihne
naše víra?
Naše kotva?
Umřel, umřel
Náš pan Gott –

Nikde obzor
ani z pilin.
Mrznou víčka
právě zvlhlá
jako na tryznu.
Ale pozor!
Podnapilý
od malička
číhá trhan
Socialismus.

XII.

Spousta růžového vzduchu
nad zasněženou krajinou,
nedělní zimní soumrak.
Ohyzdné větve stromů
pokřivené a temné.

Nesmírně živé
postavičky
přebíhají zamrzlou řeku.

Je to Breughel,
Evropa už zpodobená.

Pryč s tím, oči:
Viďte to jinak:

Protože dokud mráz,
štípající na kůži,
nám bude vybavovat
světnici vytopenou praskajícím dřevem,
plnou klidu
dlouhých zimních večerů,
s přástkami a s draním peří
spíš,
než představu nás samých
do modra, do tvrda
umrzlých v závěji,
není nám pomoci.

XVI.

Končí tu svět? A kde by končil:
Koncují lidé se sebou.
To ti, kdo nepřivykli s loučí
jíti tmou netmou bezednou.

Jak že to všechno pochodilo,
budou se ještě léta ptát
a proč osvobodivé dílo
se neděje, když chce se dát.

Však okenici pootvírá
kdos jiný. Víc chce uslyšet.
Cítí, jak zebe ta noc sirá,
na únorové kůži své.

Patříme jí? Té zemi? Cloumá
si námi, vrbou smuteční.
Či jenom divnou náhodou má
nás na šňůře pupeční?

Ale i země ta je dvojí.
Umlčenými sténává.
I ty struny jsou na nástroji,
na něž se právě nehrává.

Nezalidňovali jsme domy
zaolejněných továren
do vědomí i bezvědomí
vykřikovaných jménem jmen?

Nepostávali v jasu chrámů
náhodní svatí, matky boží,
odcházející z drahokamů
postávat večer na nároží?

Nebyla láska na prodej
pod hadí, svlékavičnou kůží?
Nehráli příliš snadný děj
zde básnící, ne vždycky muži?

Není zde křivdy, kterou vrací
žaludek nutným dávením?
Nebo jen na nebesa ptáci
létají hrát si s tajemným?

Což nehloubí si dál své spleti
kořenů lesy pod lesem?
Což zcizení a zeměvzetí
lpí i na klásku ovesném?

Jen jeden řád je, který ved by.
Kdo z nás mu bude odpovídat?
Je k smích smích, jsou k smích kletby,
je k smíchu horoucnost i bída.

Je k smíchu umřít teď v té zemi,
je k smíchu žít v ní začínat.
Ve výslovném tom oněmění
svou řeč mohou jen spáči znát,.

Že kolem nikde není míry
na skutečnosti změření?
To z opilce jsou vždycky čtyři
lidé při zemětřesení.

Že stále nejste, jací chcete?
Raší zenm, jen když březny má?
Líbezní, sladce práchnivějte
s očima přimhouřenýma.

Neolistněné mozky holé,
bez jistot ihned rosolnaté,
je ještě něco víc než role,
již nazpaměť už předem znáte.

Nedej hru vymýšleti snovou
těm podzimním ani těm jarním.
Nebo snad trpně hvězdu novou
vyhlížet půjdeš do hvězdárny?

Kde vzali právo krví naší
připíjet muži na stěně?
Hru poznáš, teprve když hráš ji
o hlavy nevyprázdněné.

A není jiné hry než této,
v níž musíš stále na smrt žít,
a každým hnutím, každou větou
ji za živa už odčinit.

Žiješ-li sebe, už tím neseš
nesložitelné břímě činů.
Jinak jsi člun, jenž marně dře se
překrásným kýlem o mělčinu,

Tvé lásky, radosti tvé malé
jsou opuštěny, abys ty byl.
Dětství je šťastné. V bitvě ale
tamější drahé přijdou chyby.

Marně bys navracel se domů
k šípkové růži přivánět.
Jinak bys rozuměl už tomu,
co zjara zpívá skřivan hned.

Marně bys přihlížel, jak lomí
ruce ti, kteří nemohou
než hlídat vystavěné domy
pod včerejší už oblohou.

Písňový prach ti zubech skřípe
a stále ne ta, ne ta pravá.
Jenom těm živým živý sype,
co pozůstalým pozůstává.

Zbývá ti ještě přenezbytná
schopnost vše říci. Trýzeň slov.
A nezasutá voda pitná
crčí nad písní vyznělou.

Nebo jen kalná voda říční,
nebo jen koně, které plaví
přes záludný proud, přes proud příčný
tou prašnou cestou do Trnavy?

Znáš dobře ty, kdo vůli savčí
slib mléka drží naživu
dál od děje, dál od popravčí
sekery v bahně zálivů?

Tvou věcí není jejich přeci…
i když se mohou dovolávat.
Každý pes, i ten nestavěcí,
užovku nechá vodou plavat.

Anebo máš se uzpytovat
až do bezmoci za jiné?
Máš ty je učit na Kristova
zranění plakat v lavině?

Máš dlouhý seznam sepisovat
zavržených či spasených?
Bzučet jim v uchu jako ovád
o vítězství či zkáze jich?

Něco, co lát ti naučí je
daleko spíše, než zkalí je?
Sám kořist jsa, jak kořist žiješ,
těžký jsi, žádný Ariel.

Sám bez Krista jsi. Dávno. Navždy.
Nemůžeš jinak. Sám jsi sám.
A přesto nechceš nechat zazdít
své dveře. Neboť - Zamykám, -

lze nyní říci příliš snadno,
snadno se ukrýt ve zdiva.
A jsi-li sám, pak vůbec žádnou
útěchu nenech přebývat,

která by tebou nekončila
a bez tebe i byla živá.
I tam, kde rosa nerosila,
ne míň než tráva trávě zbývá.

Se sebou samým oženit se
a právě tehdy na výspě,
se kterou každý z živlů může:
Nenechat zdát si o Guernice
a mrazu vzít, co vpraví se
do zkřehlé, únorové kůže.

_ . _

Prosinec 53 -  Únor 54

* * *

A já vás dávám.
Trochu těžce . . .
vím, že tu něco
zaniká.
Nakonec ale,
marná sláva,
přece dnes ještě
se mi nechce
ušlapat v sobě
básníka.

A tak si zvolna
osvojuji
tu jejich chůzi,
chůzi račí
za krásou nádorů,
jíž bují
daleký obzor
planých růží,
pro vás i pro mne,
vyděrači.

19. dubna 1954

* * *

Jako když v louky nepožaté
napadá náhle sníh,
na tváři stojí vousy vzňaté
v bílých plamenech mýdlových.

Oholíš se a hladký budeš.
Tak se též hříchů zbavuješ
a za šest hodin znovu stůněš
na tuto drsnou, hustou lež.

8. června 1954

Návštěva

Mám doma fotografii ze sedmačtyřicátého roku,
na které si v jedné vesnici na našem okrese
máma tiskne se Zenklem ruku
a táta čeká za ní,
aby si s ním taky stisk ruku…

Ted´ máma kroutí sedmý, táta pátý rok.

Za tátou jezdím v neděli hnedka ráno,
nejdřív rychlíkem, pak lokálkou,
tam už poznávám ty, co jedou taky tam,
hlavně ženské a babičky, chlapů málo,
nejspíš vojáci presenčáci s černým na ramenou,
těm na to praskne volná neděle,
a všichni s sebou vezou spoustu ospalých děcek
a pořád jim opakují: „Počkej, uvidíš tatínka!“

Jak vlak zastaví, každý utíká, aby tam byl co nejdřív
a dostal se do první party. Já to mám dobré,
ty báby s děckama vždycky trhnu a jsem mezi prvníma.
Ženeme se jako procesí do kopce k těžní věži,
vězenský tábor je přímo na dole.
Když je to na jaře, slunce svítí, je hezké dopoledne
a sotva jsme u brány, kde se odevzdávají občanky
a povolenky k návštěvě, spustí na podiu vězenská kapela
založená velitelstvím, aby bylo při návštěvách veseleji.
A už vidím tátu X jak vesele fouká na trubku, to se naučil
až tam, nebo hraje na housle jako hrával doma, a dělá
různé pohyby okoukané od cikánů.
Už mě taky vidí a kejváme na dálku na sebe,
druzí už se taky navzájem vidí,
vykřikují a posunkují na sebe,
pokud to věznům dovolí obsluha hudebních nástrojů.
Ženské zdvíhají děcka nad hlavu
jak o průvodu na prvního máje.
Jdu ke mříži a pořád na sebe
s tátou kejváme.

Když dohrajou, sejde táta na druhou stranu mříže,
dá mi přes železo pusu a říká: „Přivez jsi cigarety?“
Strkám mu stovku, ohlíží se a říká: „To je k vzteku.
aby mi to nesebrali, máme povolýno jen dvacet.“
Pak se vyptává X kolik vydělávám, jestli vím o mámě,
kam chodím večír a jestli mám blondýnu nebo černou
a říká: „Na ženský si dej pozor!“
Nikdy se nezapomene zeptat: „Víš něco o Pét´ovi?“
Ale já říkám, že nic, myslím si, že Zenkl byl vůl
a nechci se tady hádat.
Ale za chvíli nemáme o čem mluvit,
pak mi představuje své kolegy, jak říká,
kolegové rozmlouvají napravo a nalevo od nás,
táta žertovně opisuje provinění, za která tu jsou,
ale oni na mne vesele mrkají  a já vím X na čem jsem:
ten je zloděj, ten Montgomeryho šofér, ten pasák,
ten věděl-nepověděl, ten šmelil, ten pomáhal ženskejm
a měl malér, ten chtěl fouknout, ten si tisk potravinový lístky,
a všichni na mne vesele mrkají
a připomínají si různé historky,
které spolu prožívají.

Potom bachař volá, aby šli znova hrát
a táta říká: „Co chceš zahrát?!
Říkám : Chattanoogu a odvažte to
at´ si připomeneme ty poslední léta doma.“
Ale táta říká: „Ta se nesmí, To by nám nedali večír žrát,
ale frknem tam ten valčík, při kterým jsem se seznámil s mámou.“
Jde zpátky na podium, ostatní už tam jsou,
bere housle, všichni zvednou nástroje a hrajou:
„Což neřekl ti zrak můj tisíckrát,
že tě mám rád,
že tě mám tolik, tolik rád.“

Pak bachaři vynadají ženské,
která se pokouší prostrčit starému slivovici
a vyhodí ji za bránu:
„Máte zaražené návštěvy na půl roku!“
Ta naříká a křičí:
„Ted´ mi žádnej vlak nejede, co tady mám čučet!“
Věznové na to dělají vtipy, hlavně na slivovici
a velitel jim přikáže zahrát:
„To jsem já, já svoboda mladá,
v červený květ rozkvetlá.“
Všechny ženské brečí a říkají: „Kolik má ten váš?
Náš už má šest vodsezenejch.“
Děti jsou jak z divokejch vajec,
čurají na ostnatý plot,
kluci ukazují holčičkám pind´ourka
a bachař říká:
„Pani, napomente si to dítě,“

Vracíme se zas lokálkou na rychlík,
pořád se mluví a brečí, vybaluje se jídlo,
které nebylo povoleno předat, jsou to hotové hody,
jeden nabízí druhému, ta, co má zaražené návštěvy, říká:
„škoda tý slivovice, ted´ by se nám šikla.“
Všichni ji litují a říkají:
„To oni koukaj zabavit.
vypijou to mezi sebou, svině.“

Pak přesedáme, půlka jede tam, půlka jede tam,
do vlaku přijdou jiní lidé a už se drží huba.
Někdy se po cestě seznámím s hezkou holkou,
která taky jezdí
a pak se s ní koukám v Praze sejít.
Dvě hodiny čekám na přestup v Pardubicích
a domů se vracím vždycky až večer.

2. dubna 1956

V tomto století

V tomto století včely prchají od člověka,
prchají ze svých česen a úlů, od pláství,
prchají zmatečným, obluzeným letem
jako věřitel před berním úředníkem,
včely prchají od člověka páchnoucího smrtí
v tomto století,
včely prchají do březových hájů, do barvotisků
(zadním vchodem z domu kolem domovníkova bytu
                                            blouznivě kličkujíce v ulicích),
prchají skrz bílé dráty srpnového vzduchu,
celou historii byly s námi, celé dějiny byly s námi,
včely prchají od nás,
všechno živé se odvrací od člověka páchnoucího smrtí,
včely prchají do fin de siecle,
včely prchají k Franz Josefovi,
včely prchají za datly, za komáry,
prchají k ranním kouřícím se řekám
opuštěným trampy, protože jiné věci než trampování jsou ted´
                                        na práci,

celou historii, celé dějiny byly s námi
jako psi, jak spánek, jak rozkoš se ženami,
byl med, byl vosk, byla žihadla,
ty sladké zarůžovělé otoky a k ránu úleva po nich,
v tomto století včely prchají od člověka,
prchají před donašeči, prchají před TP
východu i západu, před  výslechy za svítání,
před výslechy za dne, před výslechy za soumraku,
před výslechy v noci,
před výslechy, které trvají čtyřiadvacet hodin,
prchají před Vltavou lží, před Volhou lží, před Old River lží,
před veletoky,
prchají od nás, naši krátkověcí přátelé,
prchají od nás, poněvadž páchneme smrtí,
k Franz Josefovi
a dál, před železnice, před páru,
před knihtisk, bzučí nad Atillovými meči,
přelétají Kartágo a dále před Ježíše Krista
(včely četly Newtonův mozek).

/bez data, z rukopisů z 50. let/

67.

Medkovy obrazy začaly teď připomínat
průřez naolejovaným zámkem,
ošoupanou kůži starých portmonek,
líbezné strupy dětských kolen
a koneckonců už i ten
jím „popsaný pergamen, který čas nezničí“.

Mám stejné právo
srovnávat je s čímkoli,
jako on, když chce,
abych je nesrovnával s ničím.

Medek sám má samozřejmost andělů,
která může klidně vyrůst i z piva.
Splňuje se –
a bude proto čím dál nešťastnější,

Zestárnul,
ale je mladší
než v roce 1954,
kdy jsem ho potkal.

(1959)

* * *

Pryč od těch očí zteřelých!
Přečetly příliš mnoho knih.

Pryč od těch očí, jež se kryjí
za bariérou dioptrií
a nevyvěsí bílou vlajku
a do kamenných městských hájků,

když brání neprůchodnost stěn,
pleská žlutý prapor karantén,

v nichž se jen do rozkroku líbá
a jiný polibek je chyba.

1966

Havran

pošklebovat se televizním hlasatelkám

vystavovat svou léčenou agresivitu, co pluje scvrklá v láhvi

natahovat hodiny, měnit vlnová pásma, vylaďovat stanice

napodobit hlas lásky tak, že ty přijdeš, že určitě přijdeš

pozorovat je, jak se tváří, jako že mají vystaráno o nesmrtelnost

tancovat čardáš v hnědých polobotkách

vědět, že nezáleží, kde tě kdy vedle koho posadí

vědět, že do smrti mi nezapomeneš tu hubenou polskou prostitutku

neodhánět bodavé vosy injekcí slétající se na tebe od mládí do stáří

desegregovat Paula Robesona, segregovat kulaky

poslouchat idiota žvanícího o tom, že chtěl splnit svou úlohu ve vývoji národní hudby

stále myslet na hrob pýchy, který za moc nestojí a ani moc nestojí

usilovně směřovat k poznámce pod čarou v literární historii

zvykat si na mžitky před očima z prázdných stojánků na gramofonové desky

pochopit konečně, že muž, který na sebe dbá, musí vykročit z domu s puky na kalhotách

vypsat nepoužité věci ze složky „Havran“

provést konfrontaci s lístečky, vyřadit duplikáty, označit lístečky

orodovat za ty boxery, co rostli váhu od váhy před tvýma očima

nechat se rozhořívat vzpomínkou na zahnědlý penis, z něhož se valilo sperma bez přestání
deset minut, jako by to mělo nikdy neskončit

vědět, že dějinami plují tisíce tužek, jimiž si vzdělaná, sedmiletá mládež vypíchala očiv
vědět, že jednou na tu louku z lesa vyjít musí a tak na tebe budou moci zamířit naprosto přesně

umírat s pocitem, že všeho bylo málo, cihlou odřených očních víček, ananasových chtíčů, alkoholu, žen a i těch peněz

jíst na podzim jablka ztrpklá a zazelenalá sulkou a novozirem

slyšet ženský has z vedlejšího pokoje, mluví o tobě, říká:Dejte s pozor, je dotěrný, když se opije

opakovat si ještě: hluboko v džungli ten verš z vnitrozemí ztraceného ráje:Jaro lesem zavonělo, Kulihrášek protáh tělo

říct…mírně ráčkující dhrysostomové, já jsem vás nezval, domini canes, vy ohaři Páně, vy náhončí Páně

přežít situace, kdy redakce víc stojí o žvásty o básních než básně

zoufat si v půl páté ráno, kdy naskakují žluté čtverce oken na domech

navštěvovat byt, kde už zas klíče trčí ze všech skříní, klíče, které tam po rozvodu vrátila

polykat víc prášků proti bolení hlavy než knih (od jistého věku)

vzpomínat na lidi, které jsi toužil zničit, podupat, zabít dřív než je dostihne čas

přihlížet trpně tichému šílenství, s nímž rozmazluje děti

třeštit nad tím, že jste na plivátkovém parketu zbyli sami

chápat důležitost, že zvlášť poezie a policie,
zvlášť policie a poezie a zvlášť poezie
policie

vědět, že do žádného podzimu už nevklouzneš bez chřipky

vyřadit poslední 2 básně

pochopit, že nikdo, nikdo neví, co na něho čeká kromě těch bědných cárů stárnutí

—jak rychle se pohybuje film a jak pomalu se pohybují plošky dorůstajících nehtů, než se posunou úplně a škrábanec od hřebíku je konečně odstřižen

rozněžnovat se nad těmi maligními spisovateli, kteří přestali psát pro publikum a celá léta si psali jenom dopisy navzájem o překot jeden druhému

vzpomínat na ty, kteří za mého mládí kolem sebe šířili klid a pohodu, bezpečí, jistotu, ač ji neměli v sobě

vracet se do města, kde na rohu každé ulice se na mne ušklíbá vzpomínka

vzpomínat na četbu v dětství, široké, rozlehlé věty, plné krásného, klenutého vyprávění

vědět, že na špičce pyramidy nikdo nevydrží dlouho, že tam není místo pro dva a že poslední vítězný krok k výstupu je zároven první truchlivý krok sestupu

vidět je, jak si o sobě myslí, že jsou socha čekající na odhalení

vidět, jak lidé už dnes ani nežádají chléb a hry – stačí jim tapety a psi

mít sny vycpané krabatinou skutečnosti jak mokré boty novinami

přihlížet, jak se století úprkem vzdaluje od data jeho narození

smekat klobouk před těmi, kdo nepodlehli zoufalství tohoto světa a zkusili…možnost lásky do třetice

upínat se k této dimenzi, k výplachům, dietám, mastem, ozařování

slýchat ve snu doslovné formulace urážek, které v bdělém stavu zapomněly už před čtvrt stoletím

vědět, že co nežije, může vstát jen z mrtvých

skalpovat sny celé generace, skalpovat hřívy tří generací, aby svítily do šeré noci století, jako žlukle mrtvý měsíc

slavit výročí, slavit výročí, slavit výročí. Jako blbec ze všech blbců nejblbcovatější, slavit státem schválená, státem povolená, státem doporučená výročí

číst zasvěcené neposvěcené a nezasvěcené posvěcené doslovy

zametat po prožitém – v minulém životě. Uklízet nepořádky a nedodělávky, ale zametat i stopy. Zametat po sobě v prožitém životě.

čmaříkovat perem po papíře (spisovat: říkalo se hovorově v češtině minulého století)

naslouchat načechraným hlavám růží znějícím včelami

vidět je, pozorovat je, jak přičinlivě stěhují den ze dne českou kulturu pod asijské nebe

jít od těch, kteří konverzovali v hlučných kavárnách, místo aby jinde a jinak rozmlouvali
se svým démonem

na svých dětech demonstrovat někdejší kvalitu svých milenců…nic jiného ti nezbývá

chodit po pražských ulicích a sbírat symboly toho, co před třiceti lety byla láska, vášen, bezprostřednost…něco jako vybírat odpadkové koše

udělat něco, co se něčemu podobá…Ale nejtěžší je udělat něco, co se ničemu známému nepodobá

prospávat svět jak na noclehu,
píchat si do žíly (to jsme se dožili!) suchou jehlu,
kašlat na všechny, kteří z toho vyplavali prachatí,
jsou to parchanti, samí parchanti
a jejich letní inovace
zešednou v první jinovatce

* * *

A už tak rád teď budu spát
Rádio vypnu si
Je noc, je pořád, tolikrát
Noc tichý hřad, lze poslouchat
Rytmické impulsy

A nejde to a ležím tu
Skalpely z jejich Chirany
Jak v hnisu v krvi z nežitů
Jak v zubech staré pirani
Jak program odvysílaný

Ležím v té jámě jatečné
Čekám na helikoptéru
Statečně je pátečně
Od letiště čpí slabá vůně théru

Je noc, je sváteční
Zem oltář – nemá ofěru
Zem zalklá vodou mateční
A na ztracené vartě ční

A zas je noc Na jednadvacátého
A zas ta stará mimika
Hra – ta hra na pidimužíka
Na ponížení Kdekdo z něho
Se hlavou všivou vymyká

Noc partajní Noc Dál tak dál
Noc s prachem ovsa, maštale

Tak teda Táňo na shledanou
Za dva tři pátky
Je Dubček zpátky
Rekviem pásků, zpívané:
Jdi domů, Ivane…

1971

MRAK, MRAČENKA, MRAČNO, MRAČENÍ
aneb dopis Myšutovi
z momentálního rozpoložení ducha

Na pouť k viržince Marii
je líp jít s hráčem
než sráčem:
průtrže mračen
nás po cestě zalijí,
takže už nevíme, na čem
jsme.

Mračno, mračno, mračno.
Ať už s tím teda začnou,
otevřou houbové padáky!
„Rozsekat prdel na mraky.“
Aplikovaně:
Udělal mu z prdele mraky
nejvzácnější cizokrajné marky.

Shlížel na ně
mračnopozorně
A pak taky (Pořád skrz mraky)
mračnopohovně
A tak taky (Pořád taky)
mračno po hovně
sklouzlo
A v tom je jeho půvab a kouzlo

„Podepesán Mračno“

Napsal kdysi básník
A ejhle! Mračno se vyskyt
a píše do Rudého práva
o tom, že naše kultura není správně zdráva.
Jenže. Jenže. Jenže!
Jakub Deml
přece jen dost těžko
zboří Kreml.                                                            Co zamešká
Anežka

Mračno se protrhlo
nad procesím, nad svíčkovou bábou potrhlou,
nad posvícením v Hudlicích,
kdekdo se do něčeho navez.
houf baráčníků vesměs úpících,
už je jich plná náves.

Mračna pukla a
baráčníci to nestihli se odlíčit,
celonárodní stoh jim chyt.
Provětraná plet jim znova rychle žlukla,
Jenže z motýla už nikdy nestane se kukla;
Z průtrží mračen polámavé fauny
vidí síra vstávat stalinklauny.

„Na západě doznívala slavnostní kanonáda mračen“,
z pastvy štrádovalo stádo stratosférických stračen
(Vždycky radši s hráčem než sráčem,
vot naš děviz bojevoj ) – to věděl i Oleg Koševoj –
Nikdy do her
hraných sráčem
ovázaným moldánkovým fáčem.

Mraky markuj. Markuj mraky!
Té každodenní, nejvšednější marky.
Mraky markuj! Sic přijde liják a je po jarmarku,
I po pouti,
s trubkami, perníky, kolotoči a nafukovacími kohouty.

Když myslíš,
že „z toho mraku pršet nebude…“
Jo – a liják
ti pak
na posvícení v Hudlicích
na korzety žeber.
na obroučky zeber
-zahude!

„Better Dead Than Red“
To mně nemusí nikdo vyprávět.
Ve čtyřiceti se mi už líbí
všechno víc než staré chyby.
Chyby se jmenují Kim Philby.
Čas inkubace: dvacet let…

Noc nevěry
má své markéry.
A udavačky ručně vyšívané zástěry.
Tam u splavu, tam u splávku
zastaví vášeň dodávku…
Udavač se udavačce zalíbí…
V tichém podvečeru, olšoveckém šeru
ti dva spolu půjdou na ryby!

Nebe jak klackem
mrakem bije
je
po hlavách,
špinavě bílý luňák luny
s muzeálními čmelíky
(drobounký praděd kosmonautiky)
nad svěží pažit vzlétá ze žit.
To musí kundám chlupy zježit,
to musí nahnat husí kůži
jak svatební rejži…

Noc marathonka mrakem bije.                                  Usedlý na Thonetce
V tom totiž je ta tragédie:                                                   šťoural se
že nakonec to museli vždy přežít.                                         v zubech.

Jesenin mraky miloval.
Kdejaký klasik
podmračně srdce litoval,
nad mračny uchcal a zasyk. (Tj. rozkoší.)

Klíče Mariiny. Kýče Mariiny. (To jen in margine.)

Jednou
všechna hovna
někdo srovná.
Jednou, když dřív nohy
do nich nezabřednou!

U prsu třetí generaci,
nad hlavou zemljanky,
pod podrážkou mraky,
špinavý luňák luny
se za obzor ztrácí,
odnáší noci a námezdní práci…
Říkal, že nikdy, a přežil taky.

Je ráno, Myšute, Myšutku.
Boubelinky zas zlehýnka
smlaskly k sobě
obě
stehýnka,
SIC TRANSIT GLORIA KUNDY.
Je ráno, ráno, Myšutku.
„Rozvědky obzoru říkají, že jde den“
a kopce paramraků
zas obracejí na čtyráku.
že jde den?
Jo. Tak fajn.
Kdopak zas
v něm bude rozčtvrcen?

duben 1972

* * *

Badatelé v cyklistické moči,
zkoumatelé pozadí básnických očí.
My dear
a tím to končí,
tím to všechno končí.

1972

* * *

Krev vytéká a moč ti
zbarvuje pomalé svítání
v krajině, kde i počty
jsou vzlínání zloby – bahnem vzlínání

1972

* * *

Dva systematizovaní
chcankobardi
Jevtušenskij a Vozněsenko
(jedna prdel o dvou půlkách)
rozeslaní do USA
vytírat zrak
VERŠE NA KMÍNĚ
VERŠE SYROVÉ
což tak právě hoví
Žaklíně
Kennedyové

1972

* * *

Karlovo náměstí v šest hodin večer
Zmoklá slepice srdce kdáká o podkladek
A my jsme dva žíravě temné živé terče
Holubi v ringu z tramvajových kladek
Sem sis mě pozvala v šest hodin večer
Jazyk padá do dvoubarevné zmrzliny jako lodní můstek
Co ti mám vysvětlit já, tvůj masturbant ministrant vkleče
Já tvůj Jan Nepolucký který dávno pro tebe svůj jazyk usek
Vítr se zdvih a s ním ty jiskry prachu
Oplač mě osleplá o dnešní trapas starší
Já nebyl lodivod vybraný pro tvou archu
Vidím nás oba z vikýře půdy na níž straší
Karlovo náměstí a nekonečný večer

Dvě varlata v pytli jako dva vepři jako dvě vejce
Nad jejich temnicí do luku ohnutý údek

(1. února 74, 3.15 – noc)

* * *

To tuhé maso mladých dívek,
pružné a tvrdé u kosti…
dnem vystřelené do podšívek,
roztočené jak tisíc cívek,
znehybnělých mou úzkostí.

To mladé maso někde v nebi
na modrý plán se promítá.
Korouhve vlasů vlají. Že by
nesly svá ňadra jako erby?
A v krvi buší kopyta.

(29. dubna 1975)

* * *

…šílenství v tak velkém
stupni…
Vyvez se vlekem
do hor a k výšinám se upni…

1976

LAUFPAS

Ty ještě nejdeš, tak já půjdu.
Pod konfety, pod suchý sníh
plesových nocí, girland bludů
žloutnoucích kostí bez prodloužených.

Ať přísahají na tvou kundu
jak na střed světa, střechu střech,
jak na pižmové mocné woodoo,
jak na rukávník plný blech.

Kratiknot srpku, plameny
zalknutých parků ve zlatě,
pros spřátelené Armény
a toho, který nezná tě.

1976

Svítáníčko

„Vstávej, tak vstávej! Život čeká!
Na stole cukr, konvička…
Že ho mám poslat pryč a někam?
Déšť ze skla…Tobě nezatéká
až pod řasy a pod víčka?

Svítá, je světlo, den jak z Poupat,
z čítanek pro souložníky…
Volá nás, chce nás, chce nás houpat,
nás doupňáky, dva ptáky z doupat
noci a černé kroniky…“

„To světlo, to nás pohltí.
Mě – jak jsem krásná. Tvoje básně.
Umřeme v něm. I po smrti
se ale budem budit časně.“

(3. července 1977)

* * *

Nabodneš se na vlastní vidle.
V restauracích obracejí židle.
Venuši spláchli s pivní pěnou.
Do půllitrů je odtroubeno.
Srdce už dávno lehlo prachem.
K ránu vál vítr ze vzdálených hvězd.
Zoufalství, kořeněné strachem.
Jak tohle snést? Jak tohle snést?

Kams dal tu krysu, předhozenou Kristu?
Byla to sprostá chcíplá myš.
Až spadne klec a spadne mříž,
budeš mít prdel plnou hlístů.
Zapřeš i Leninovu bystu
a ze spisů ji vyhodíš.
Neznám tě, strouhám ti „kiš, kiš“,
a ty tu bystu vyřadíš
a ty tu bystu vyřadíš.

1979

* * *

Smrt je plná hanby.
Za to, že je slabý
a nechá se zabít,
místo toho, aby
jim jejich smrt nabíd.

1979

***

Umíral jakostně
Odvolával se k něze
Bylo to jako sněť
Jak sebevražda kněze

1980

* * *

Ten sen mu byl tak drahý,
že v něm nepotkal vrahy.
Ten sen, dosněný záhy.

1981

Nejvyšší čas přestat psát.
Odejít pryč. Koupit psa.

1982

ÚTĚK

I.
Co tady? Za pár let
nás všechny poruští.
Půlnoc. Studené slzy
stékají do uší.
II.
Utíkám
bůhnevíkam.
Bůh želvy
to neví.

(Památce Ladislava Dvořáka, 28. září 1983)

***

Kdepak, to není ono.
Hovno je vždycky jenom hovno.

1984