Sikundarni Literatura

By admin

Vladimír Novotný
“…Na místě posledního odpočinku Jana Zábrany na hřbitově v Poděbradech by měl být vytesán verš Carla Sandburga: nechte mě dělat, co umím…”

Eseje českého překladatele
in Potkat básníka, Odeon, Praha 1989

Jiří Cieslar
Zábranův Bůh je starozákonně neúprosný a strnulý: oko za oko, neodpuštění za neodpuštění.
Život v zastoupení prožíval Zábrana zcela autenticky, ale možná si z  něho bral i alibi, jak se „za sebe“ stáhnout ze světa, kterému jinak podával pragmaticky střízlivou ruku. Hněvný ústup z  časnosti přítomné doby do soukromé věčnosti deníku prostupoval i strach. Začteme-li se do nejstarších studentských zápisů, právě tam objevíme popisy situací, v nichž sobě Zábrana shledává bázeň před přímým jednáním, a vzápětí tyto traumatické chvíle s jedinečným smyslem pro detail ukryje do svého deníku.
Zde jsme možná u jednoho z  osobních kořenů Zábranova existenciálně deníkového rozpolcení.

Život v zastoupení
in revue Prostor 24, 1993
in Hlas deníku, Torst, Praha 2002

Norbert Holub

„NA BOLEST MYSLEL JSEM A NAŠEL NA NI LÉK“
(Úvod do problematiky interpretace depresivní literatury)

Janu Zábranovi in memoriam 

1)

Černá obálka tohoto sborníku by se jistě „pozdnímu“ Janu Zábranovi líbila. Není už ovšem tak jisté, jak by se mu líbilo na bítovských setkáních samotných (kdyby se jich dožil), neboť trpěl vážnou depresivní poruchou, jež mu často znemožňovala „kladné“ vidění světa.

2)

Začátkem devadesátých let se zásadním způsobem změnil lékařský pohled na depresi i na její léčbu a klasifikaci. Jestliže klasická psychiatrie rozlišovala zejména podle původu vcelku vzácnou depresi endogenní (vznikající „zevnitř“, bez zřetelného zevního podnětu) a depresi reaktivní, která byla vyvolána různými vnějšími nepříznivými okolnostmi, a rozdílně tyto podtypy léčila, časem se ukázalo, že toto rozdělení je příliš schematické a že i tzv. reaktivní nebo neurotické deprese mohou být stejně závažné, tj. hrozící sebevraždou. Nové pojetí opustilo etiologická hlediska a řídí se podle projevů, symptomů. Nejčastější formou poruch afektivity („poškozené nálady“) je depresivní rekurentní porucha, jejíž výskyt je velice častý a jíž TRPÍ v naší populaci asi 10 % obyvatel. Nejméně u poloviny z nich však deprese není vůbec rozpoznána a pouze desetina léčených pacientů je léčena správně, přestože je nyní k dispozici široká škála velice účinných antidepresivních léků celkem pěti generací (od klasických tricyklik až po nejnovější skupinu SSRI.

3)

Zjedodušeně lze říci, že člověk, který je dlouhodobě rozmrzelý, necítí se „dobře“, má potíže se spánkem, je apatický až zoufalý, popřípadě myslí na smrt či dokonce sebevraždu, není pouze „smutný“, ale je ve skutečnosti nemocný, a to i tehdy, když má zřetelný vnější důvod ke svému smutku (rozvod, úmrtí v rodině, tělesnouemoc apod.). Za hranici mezi fyziologickým smutkem (přirozeným truchlením) a patologicky fixovanou stavem, se považuje časový interval zhruba dvou měsíců, poté již dochází k biochemickým změnám v mozku a adaptační mechanismus se mění v depresivní poruchu. Ta se dá naštěstí v současné době velmi dobře léčit, je však nutné na ni myslet, nebotˇ nerozpoznaná a neléčená deprese může skončit i sebevraždou.

4)

Má-li člověk 2 týdny alespoň 4 z následujících potíží – a tyto nejsou vyvolány použitím psychoaktivních látek nebo organickou duševní chorobou (např. nádorem mozku), jedná se o depresivní syndrom:

a) zřetelná ztráta zájmu nebo potěšení při aktivitách, které mu byly dosud příjemné.
b) nedostatek emočních reakcí.
c) ranní probuzení dvě nebo více hodin před obvyklou dobou.
d) ráno se člověk cítí nejhůře.
e) psychomotorická zpomalenost (útlum pohybů i myšlenek) nebo naopak podrážděnost.
f) výrazná ztráta chuti k jídlu nebo přejídání se.
g) výrazný pokles hmotnosti nebo přírůstek na váze.
h) výrazné snížení libida.

5)
v publikovaných textech Jana Zábrany najdeme opakovaně záznamy potvrzující výše uvedené potíže:
a) Nakonec ho začal děsit text v knihách, špalky stránek, houště myšlenek, něco sdělujících, na něco se tázajících, naléhajících… (1975)
b) Celá nekropole uvažuje o tom, proč jim X. dal do Tvorby ten konformistický interview…Po první reakci – pocit lhostejnosti, pocit, že mě vlastně nezajímá, proč to udělal, co tím zamýšlel a že to dopadlo jinak, než si myslel. (1975)
c) Nerozsvítím, když se v noci vzbudím, většinou teď k ránu nemůžu dospat. Sedím ve tmě u stolu, kouřím, dívám se na bezútěšné, ale aspoň tiché noční sídliště, na pláň k Jarovu a ke Kbelům, proměněnou v park, zdálky slyším znervózňující hukot teplárny. Kolem třetí ráno – a dnes je navíc sobota – je sídliště mrtvé, tiché.—Pocit jediného bdícícho v nekropoli zvané Praha. (1975)
d) k ránu, v polospánku, je to strašné. A každou minutou, o kterou život trvá déle, strašnější. (1979)
e)
Jak je to s tou mou prací?
Věčnou a nekonečnou?
Už se sám sobě hnusím,
ale já musím, musím.
Tak je to, milá slečno.
(1983)
g) Vážím teď 103 kilo. (přelom 60. a 70. let)
h) A deprese, nynější deprese vyrůstá a vzrůstá pravděpodobně ze zjištění, že i kdyby odměna přišla, fyzicky už je v jakékoli podobě nezkonzumovatelná. Stárnoucí, odcházející, otupělé tělo…(V polosnu má odměna vždy podobu ženy.) (1978)

6)
Soubor příznaků velké depresivní epizody zahrnuje dále tyto symptomy:
a) únava nebo ztráta energie téměř každý den.
b) pocity vlastní bezcennosti.
c) opakované myšlenky na smrt (ne pouze strach ze smrti), opakované suicidální představy bez konkrétního plánu nebo suicidální pokus, popřípadě konkrétní plán na provedení sebevraždy.

I zde lze v Zábranově „osobních dokumentech“ (pojetí OD v užším smyslu podle Viewegha) nalézt velké množství pasáží stvrzujících diagnózu F 33.

a) Strašná, strašná zima. A je teprv září. Teploměr na okně ukazuje 7 nad nulou. Jsem na smrt unavený. z práce, beznaděje, osamělosti. (1972)
b) „Slova přiléhavá jako trikoty.“…Ano, tahle slova, taková slova…jenže taková já nikdy nenašel. (1983)
c) Co je má poezie? Všechna, kterou jsem napsal? Sebevražda na hrobě mých rodičů. (1983)

7)

Vzhledem k průkaznosti dochovaného textového materiálu (obsáhlejší citace nejsou v možnostech rozsahu tohoto krátkého sdělení) nemůže být o diagnóze závažné deprese pochyb. Otázkou zůstává, co teď s ní? Mrtvého básníka již vyléčit nelze. Lze ho ale alespoň pochopit, tedy správně interpretovat ty aspekty jeho tvorby a života, které byly dosud jinými pokusy o reflexi dezinterpretovány, ať již ideologicky, esteticky, religiózně či jinak.
Jsem si samozřejmě vědom jistého nebezpečí plynoucího z příliš jednostranného výkladového přístupu, který by při generalizaci mohl skončit v paušálním patologizování. Počátky patografie o tom ostatně vypovídají své. Na druhé straně je ovšem nutno tento nezvratný fakt zohlednit, jeho funkčnost přesvědčivě opodstatňují právě dosavadní interpretace Zábranova díla, které zejména při výkladu
posledního, „normalizačního“ období jeho tvorby selhávají nebo se mu raději vyhýbají.
V podstatě je nutno přehodnotit většinu zábranovské sekundární literatury, která ve své písemné podobě často pouze smutně dokumentuje tristní osud depresivního pacienta nechápaného a často i uráženého svým okolím. Kdyby to nebylo naprosto tragické, bylo by trpce groteskní kupříkladu moralizování Ivy Kotrlé, kdy depresivního, tedy těžce nemocného, trpícího Zábranu obviňuje z nenávisti a nedostatku víry v budoucnost a také z hříchu obžerství apod.
Podobně nevkusně se mýlí autor hesla ve „Slovníku české prózy“, kdy suicidálními představami postiženého a stíhaného autora „Celého života“ představuje čtenáři o objektivitu usilujícího lexikonu jako člověka koketujícího se smrtí.
Ani Jiří Cieslar nemohl bez medicínských znalostí zakončit svoji studii jinak nežli nepřesně:“Zábranovy deníky podávají svědectví, že i život v hněvu a stesku je možný, že je z vnitřní nutnosti i mimořádně bohatý a plodný /!pozn. NH/, ale je to život v nesmíření, v takřka nepolevující bolesti.“
Perfekcionalistický a zároveň invenční editor Zábranovy poezie Jiří Trávníček problematiku terminálního Zábranova tvůrčího stadia zřetelně determinovaného depresivními epizodami raději obešel, když „celoživotní“ výbor z básnické pozůstalosti „Jistota nejhoršího“ , do značné míry ignoroval tvorbu posledního desetiletí. Stať v přínosné Trávníčkově knize „Poezie poslední možnosti“ pojednává o rané sbírce „Stránky z deníku“, která sice byla Zábranou v rukopise později doplněna o tucet „smrtných a smutných“ sonetů /Smrt přijde dřív než nakonec/, stranou podrobnějšího kritikova zájmu však zůstala jak krizová „Zeď vzpomínek“ /Sylvie Plathová!/Rozmyšlená věta je vražda na sobě/Končím jejím jménem/ tak o černé nebe melancholie rozbitý “Havran“/Shánět už na podzim nový kalendář s pevnou vírou, že budeš ještě napřesrok žít/ či zkroucená torza ze sedmdesátých a osmdesátých let:

u stolu na půl plínky
sedí tu oba tři.
Tak smrt, když nemá k sobě smrt,
malou si opatří.

8)

Pro laické chápání psychických procesů včetně jejich odchylek je bohužel typické nepochopení zákonitostí duševních pochodů, kdy v obecném povědomí následně dominuje tendence budˇ diagnózu bagatelizovat a urputně zpochybňovat či daného člověka pavlačově odepsat jako „choromyslného“, který patří do „cvokhausu“.
Klasickou obětí prvního přístupu je paranoidní schizofrenik Ivan Blatný, o kterém se občas můžeme dočíst, že byl v podstatě spíše sociálním případem, v seriózním Reflexu v CAUSE I. B. použil neméně seriózní Jiří Rulf mezititulek „BLÁZEN“. v dnešním pojetí jsou chybou ony uvozovky stejně jako jejich obsah.
Opačným případem smetení autora na základě jeho diagnózy je například zkratkovitě odmítavá Cekotova recenze veršů dr. Jana Lukeše – Cara Ostena.
Ale zpět od schizofrenie k depresivní poruše. o jejím molekulárním substrátu (serotonin aj.) hovořil již loni na Bítově kolega Petr Hrbáč ve své přednášce „Básníci jako zajatci normálnosti“, já bych zde jenom doplnil, že soudobý přístup k depresím je založen na poznatcích, jež jsou ověřené objektivní metodikou Evidence Based Medicine (Medicína založená na důkazech – například pomocí multicentrických kontrolovaných studií) a že se tedy nejedná o nepodložené pracovní hypotézy či zkusmé teorie neverifikované praxí.
Skutečnost, že někdo trpí psychickou poruchou, nedehonestuje ani nedevalvuje jeho umělecký projev, nesnižuje jeho estetickou úroveň, ale často specificky ovlivňuje noetickou složku díla (například euforie při roztroušené skleróze u Oldřicha Wenzla traktovaná M. Blahynkou jako životu přitakávající, pozitivní pozemšťanství). Nikoho dnes jistě nenapadne napadat obrazy Vincenta van Gogha jako „čmáranice šílence“, prózy Ladislava Klímy a Jaroslava Haška jako „bláboly duševně narušených alkoholiků“ či hudbu Bedřicha Smetany jako „tóny syfylitikovy “.

9)

U všech „temných“ autorů a u všech, kteří zemřeli za nevyjasněných okolností či průkazně vlastní rukou, je nutno zvažovat, velmi korektně a velice pečlivě, možnou depresi.
Závěrem bych uvedl několik již nežijících českých básníků, u nichž je periodický pokles serotoninu na synapsích pravděpodobný:
Vladimír Holan, Konstantin Biebl,Václav Hrabě, Ladislav Landa, Bohumil Hrabal, Mikuláš Medek, Jiří Valja, Jiří Pištora, Jakub Deml, František Gellner, Jan Hanč, k .H. Mácha, Bohuslav Reynek, Jiří Orten aj.
U Ivana Diviše byla deprese rozpoznána a léčena již za jeho života.

11)

Depresi je někdy obtížné diagnostikovat, mnohem snadnější je ji v dnešní době léčit: farmakologicky, psychoterapií a u disponovaných jedinců také arteterapií.

12)
LITERATURA:
– Cieslar Jiří: Život v zastoupení, in PROSTOR 34, Praha 1993
– Hanuš Herbert a kol.: Speciální psychiatrie, Praha 1999
– Honzák Radkin: Deprese, Praha 1999
– Kotrlá Iva: Jan Zábrana, Celý život, in AKORD, Brno 1993
– Rulf Jiří: Causa Ivan Blatný, in REFLEX, Praha 1999
– Trávníček Jiří: Poezie poslední možnosti, Praha 1996
– Viewegh Josef: Sebevražda a literatura, Brno 1996
– Vinař Oldřich: Antidepresiva, Praha 1999
– Zábrana Jan: Celý život /1/,/2/, Praha 1992
– Zábrana Jan: Jistota nejhoršího, Praha 1991
– Zábrana Jan: Zeď vzpomínek, Brno 1992

„Na bolest myslel jsem a našel na ni lék“
in Bítov 99, Petrov, Brno 2000

Kateřina Tučková

Jan Zábrana a výtvarné umění

Přednáška ze vzpomínkového večera věnovaného Janu Zábranovi 30. září 2004 v Brně

Vážení přátelé,
vítám vás na večeru věnovaném vzpomínce na Jana Zábranu.

Mým úkolem je říct několik slov ke vzpomínanému autorovi a jeho vztahu k výtvarnému umění. Není to úkol úplně nejvděčnější, protože jak víte, Jan Zábrana se o výtvarné umění příliš nezajímal, v žebříčku jeho priorit bychom jej nalezli až na dalekém osmém místě, bereme-li v úvahu žebříček, který si sestavil jako ještě ne dvacetiletý a zapsal do svého deníku, kdy po vytčených pravidlech týkajících se básnění a četby, si ukládá také, cituji: vzdělávat se ve výtvarném umění.
Jeho vztah k tomuto oboru byl spíše jiného druhu – exponoval se v přátelství s výtvarníky, s nimiž spolupracoval.

 

Abych to však příliš nezjednodušila, je třeba, abych řekla něco o prostředí, ve kterém Jan Zábrana vyrůstal. O tom, jak podnětné pro intelektuální rozvoj bylo, nakolik Zábranu myšlenkově formovalo a jaký základ pro všeobecné vzdělání a rozhled mu dalo, už se mluvilo přede mnou. Shrnu tedy jen fakta, která se týkají mého tématu.
Zábrana vyrůstal v prostředí poměrně slušně rozsáhlé sbírky umění, uvádí to ve svých pamětech nazvaných Ohlédnutí jeho matka, Jiřina Zábranová. Tuto sbírku on sám komentoval v 1. části svých deníků, víme o ní, že obsahovala díla Pavla Sukdoláka, jeho o devět let staršího humpoleckého přítele, dnes známého grafika a malíře.
Jiřina Zábranová ještě uvádí, že vlastnili množství obrazů a soch, mezi nimi bustu Tomáše Gariggua Masaryka od Vincence Makovského, které jim však i s ostatními po roce 1949, kdy byla zatčena, zabavili komunisté, když zkonfiskovali celý jejich dům na ulici Vosmíkově v Humpolci.
Ke skutečnostem, které mladého Zábranu jistě také ovlivnily, patří to, že jeho otec pracoval jako učitel kreslení (a matematiky), nejprve ve vesnických dvoutřídkách, později v Humpolci na měšťance. Často jezdíval do Prahy na výstavy a své výtvarné vzdělání si doplnil v Brně na kreslířském kongresu. Malba jej pak i živila, když po roce 1948 musel –jakožto politicky nespolehlivý- nechat učitelského zaměstnání, a dojížděl do 50 km vzdálené Okrouhlice, do malírny porcelánu.

 

Nabídnu vám teď mozaiku, takovou koláž, složenou ze jmen a osudů výtvarníků, Zábranových přátel, a z historek o vzniku ilustrací jeho knih.
Zábrana tedy vyšel z prostředí, které vůči výtvarným hodnotám nebylo slepé. Formován rodinným vztahem k umění, našel si sám své oblíbence.
Nejdřívějším z nich byl už zmiňovaný Pavel Sukdolák, (1925), o 9 let starší přítel z vedlejšího domu v Humpolci. Zábranovic rodina se se Sukdolákovými přátelsky stýkala, jejich dům dokonce stál na pozemku, který jim prodal starý pan Sukdolák, malířův děda, jak výtvarník uvádí v jedné ze svých vzpomínek ve sborníku, který vyšel k příležitosti Zábranových nedožitých pětašedesátin.
V době svého dospívání Zábrana staršího Sukdoláka často navštěvoval a konzultoval s ním svou četbu a na Sukdolákův popud nejrůznější umělecké otázky. Právě on byl inspirátorem Zábranova rozhodnutí vzdělávat se ve výtvarném umění.
Objevil mu například tvorbu Mistra Theodorika. Jeho 130 deskových obrazů, vytvořených za časů karlovské gotiky po polovině 14.století a novátorsky provedených temperou, pak Jana Zábranu fascinovalo natolik, že jeho dílo prezentoval celý život, jak dokládá například jeho korespondence s Warrenem Millerem v roce 1961.

 

Práce Pavla Sukdoláka mladý Zábrana považoval za nejlepší, které obohatili jejich rodinnou sbírku.
Stýkali se pak i v Praze, i v Humpolci, kdykoliv tam Jan Zábrana přijel na abiturientský sjezd.
Tento malíř, ač Zábranovi nejbližší vzhledem k jejich dlouhodobému přátelství, neilustroval žádnou z jeho knih.V žádném nakladatelství mu možnost doprovodu Zábranových knih nebyla nabídnuta, byl příliš lyrický, neuchopitelný, nekonkrétní až abstraktní a v jeho díle nebyla ani špetka lidového cítění.

 

Už jako středoškolský student obdivoval Jan Zábrana dílo Jiřího Koláře, dokonce o jeho literární tvorbě psal referenci do školního časopisu Výkvět, který spoluzaložil a vedl.
Osobně se seznámili až v roce 1953, kdy žil Zábrana už v Praze, a kdy se Kolář už vrátil z vězení, kde byl devět měsíců ve vazbě za rukopis sbírky Prométheova játra.
Do svého deníku si později Zábrana o této době zaznamenal: „ JK byl z těch, kteří mi nejvíce pomohli, když jsem začínal a když si leckdo zatraceně rozmyslel podat ruku klukovi, který měl v base oba rodiče, navíc odsouzené za velezradu a protistátní činnost.
Brzy se i Zábrana přičlenil ke společnosti kolem Kolářova stolu v kavárně Slávia a seznámil se tam s dalšími výtvarníky, mimo jiné i s Kamilem Lhotákem, o němž bude řeč za chvíli.
O 20 let starší Jiří Kolář (1914) byl Zábranovi významným přítelem, seznamoval jej s neznámými jmény jak v literatuře, tak ve výtvarném umění, jak Zábrana vzpomíná „vždy měl plnou aktovku sbírek málo známých básníků minulého nebo začátku století“.
Na konci 60tých let se Jiří Kolář-výtvarník, podílel svou koláží na detektivce Vražda v zastoupení, na koleně udělanou během několika chvil, jak píše Zábrana s dodatečným díkem v dopisu ke Kolářovým šedesátinám roku 1974.

 

Několik poznámek k dílu JK:
Jiří Kolář začal s tvorbou koláží ve 30tých letech, v roce 1937 měl první výstavu v Burianově Déčku, ale jeho výtvarná tvorba pak na čas zcela ustoupila básnické. Vrátil se k ní až v průběhu 60tých let a brzy se stal známějším výtvarníkem než literátem, vystavujícím v galeriích mezi Paříží a New Yorkem. Podařilo se mu prosadit se nejen v Evropě, ale i za mořem, kde mu cestu svými manažerskými schopnostmi a finančními možnostmi dláždila Meda Mládková, o níž se Zábrana ve svých denících nevyjadřuje nijak lichotivě, i když byla většinou její zásluha, že neznámé české výtvarníky vystavovali v prestižních galeriích typu Guggenheim Gallery. Starala se o propagaci jeho jména i v době, kdy v Čechách už padla klec a jiní výtvarníci se museli ze zahraničních výstav stáhnout.
Přestože jeho jméno nabývalo ve světě čím dál většího významu, a podmínky pro přesídlení měl výhodné, rozhodl se Jiří Kolář žít v Praze. Po podpisu Charty 77 a následné návštěvě –legálně povoleném stipendiu v SRN- mu však úředníci v Čechách odmítli prodloužit vízum a Jiří Kolář se ocitl v emigraci, od roku 1981 pak žil v Paříži, tam už jako umělec světového významu.
Veškeré styky s Janem Zábranou se tím datem přerušily.

 

Jiřímu Kolářovi věnoval Zábrana jednu ze svých básní, kterou publikoval v roce 1957 v Hostu do domu, později ve Stránkách z deníku (1968), jmenuje se:
Mladí Ovidiové se loučí
A už je zas podzim. Těla žen / odešla odtud krásně hnědá / a jenom plavčík s prutem sedá / na prknech prázdninových plováren.
Poslední týdny duní jazz / růžový silon ve výkladech / voní a jiskří jako v sadech / koncert a jako v řece jez.
Ještě to slyší. Neohluchli. / A ještě běží koně v Chuchli / ještě je motor zahluší
kolínskou ještě za uši …/ Poslední týdny honí vodu. / A dohoní ji u odvodů.

 

Jak jsem uvedla před chvílí, u Kolářova stolu se Zábrana seznámil i s dalším malířem, členem Skupiny 42, Kamilem Lhotákem, jehož technicistní dílo opěvující atributy civilizace – poeticky ztvárněné balóny, motocykly, letadla, lodě, bicykly, lokomotivy- a městskou periferii se stalo Zábranovi natolik blízkým, že podle jednoho Lhotákova obrazu pojmenoval celou svou sbírku.
Jmenuje se Zeď vzpomínek, a vyšla až v roce 1992 v brněnském nakladatelství Atlantis, stejnojmenný obraz z roku 1954, dnes v majetku Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, je reprodukován na frontispise této knihy.
Kolář se Lhotákem, oba výtvarníci, si pro vyjádření skupinové výtvarné tendence našli citát z Pierra Mac Orlana, a nejednou jej Zábranovi citovali, zapsal si jej pak do svého deníku jako popis tematického jazyka jejich děl,
ten výňatek z Mac Orlana zněl takto: „Zrezavělé vlaky uvázly mezi lopuchami, býlím a kopřivami, které pokrývaly štěrk postranních kolejí a vtiskovaly krajině známky melancholické zanedbanosti.“
Malířské dílo Kamila Lhotáka tomuto na rozdíl od Kolářova dostálo.

 

Ve sbírce Utkvělé černé ikony je malíři Kamilu Lhotákovi připsána následující báseň:

 

Z 1907 motocyklových součástek / zbylo nebe / země / obzor.
Zelené Irsko.
V žádném případě / zelená Albánie.
Hydroplán havaroval, / balón skončil v uzavírací palbě / míč nouzově přistál na utržené bóji
Přítomnější teď / než za půl hodiny / kdy ho potkám.
Gardepán prvních tanečních / na pražské dlažbě.

 

Obraz Zelené Irsko, o kterém se Zábrana v textu zmiňuje, je jedno ze Lhotákových nejpověstnějších děl, je to obraz, který šokuje svou prázdnotou a jednoduchostí. Lhoták jej měl od roku 1961, kdy vznikl, ve svém ateliéru a nechával se před ním fotografovat, teprve těsně předtím než zemřel, jej prodal do soukromé sbírky.
Tento obraz se –jen tak pro zajímavost- dražil před necelým rokem na aukci Aukční síně Vltavín a Antikva Nova Kodl, a vydražil se za …….. korun.

 

S další výtvarnickou osobností, o které bych chtěla říct několik slov, Zábranu nepojil významněji vřelý přátelský vztah, zato jej s ním pojila spolupráce na jedné z jeho básnických sbírek, a historie této ilustrace, byla pro knihu v následujících letech skorem závažnější než samotný text. Tímto výtvarníkem byl Richard Fremund, malíř figurálně abstrahující tendence, zakládající člen skupiny Máj 57, skupiny, která jako první protrhla pevnou nadvládu rigidního soc-realismu.
Richard Fremund doprovodil kresbou nahé ženy Zábranovu sbírku Stránky z deníku, autor si pak do deníku zapsal následující historku, která se stala po vydání sbírky, v roce 1968.
„Stránky vyšly, a dokonce v Klubu Přátel poezie v poměrně velkém nákladu (4 500 výtisků), rozhodl o tom Hrubínův posudek, který knížku doporučil. (…) bylo to v červnu 1968 a objevilo se na ně pár slušných recenzí, ale hlavně mi napsal Seifert, že se mu knížka líbila a že je škoda, že vychází právě v těchto dnech, kdy se toho děje tolik, že knížka nutně trochu zapadne. Po srpnu 1968 jsem se dozvěděl, že Stránky byly jednou ze dvou tří knížek, které nejvíce popudily důstojníka sovětské okupační jednotky, která budovu Československého spisovatele obsadila. Při prvním jednání se zástupci Svazu spisovatelů o tom, kdy bude budova vojáky zase předána majiteli, mlátil prý Stránkami o stůl –vylovil je z nějaké police s nově vydanými knížkami -, ukazoval na ně a ječel, že to je důkaz, jaká „svinstva“ kontrarevolucionáři v nakladatelství Svazu spisovatelů vydávali. … Ne, že by sice rozuměl česky a mohl si verše přečíst:
popudila ho Fremundova kresba nahé klečící holky na obálce, považoval to za pornografii. … Tak se Stránky i trochu ohřály na historii, pochodující pražskými ulicemi v roce 1968.“

 

Stránkám z deníku se však dostalo ještě jednou pozornosti výtvarníka. Byl jím pan Daniel Koráb, pedagog vyučující výtvarnou výchovu na havlíčkobrodském gymnáziu, kterého myslím mezi sebou máme, který kaligraficky, podle písma Jana Zábrany, zpracoval několik textů této sbírky.
K vidění jsou zde.

 

Dalším autorem, který doprovodil několik Zábranových publikací, byl Vladimír Nárožník. Působil jako knižní grafik a ilustrátor, dlouholetý výtvarný redaktor v nakladatelství Odeon, kde pracoval společně se Zábranovou ženou Marií.
Nárožník zpracoval několik Zábranových knih a podílel se na jejich výtvarném vzhledu, bylo to Sedm povídek, které vyšly v Atlantisu v roce 1993, a kde na obálce a ve frontispisu jsou jeho koláže, výbor Zábranových Básní, které vyšly v Torstu roku 1993, a Jistota nejhoršího, kterou ilustroval fotografiemi Lubomír Dušek, všechny tyto knihy vyšly až po Zábranově smrti, takže jejich podobu a výběr výtvarníka nijak neovlivnil.

 

A než se dostanu k poslednímu autorovi, k němuž měl Zábrana niterně nejblíže, který však jako Pavel Sukdolák k úpravě jeho knih přispět nemohl, uvedu ještě několik autorů, kterým Jan Zábrana dopřál možnosti ohřát se v řádcích jeho díla.
Reflektoval dílo Marca Chagala, ruského emigranta, autora magických, snových kompozicí, ve kterých po nebesích tancují nevěsty s kozly, nebo jak v básni Půjčená kniha píše: „Koťata nejsou ze Chagalla, z toho jsou koně nad lesy …“
Vysmíval se společně s Chalupeckým dílu Alfonse Muchy, megalomanství podlehlému malému čecháčkovi ve velké Paříži, jak píše o rozhovoru s Chalupeckým, kritizoval Karla Součka, bývalého člena Skupiny 42, který později neopomněl mít v každém díle červenou hvězdu nebo jiný atribut režimu.
Solitérnímu výtvarníkovi Karlu Černému, autorovi intimních nálad a zátiší v kubizujících formách, věnoval jednu z básní ze Stránek deníku (1968) a pojmenoval ji právě po něm … tedy Za Karlem Černým. Tady je:

 

Sprostota, která neruší / ráj bez růžových retuší. / Náš ráj, viděný z perspektiv / dvou malých piv, dvou malých piv …
Vztek, že i nepoturčený / sen uhne svému určení … / Nemstil se, ale pohrdal / stoletím bez tarpejských skal …
Do smrti prchal z vlastní kůže / ten cvok, ten blázen do převleků … / Šermoval párem dívčích pěstí,
záviděl: viděl muže (MUŽE !) / s hnědými talismany štěstí / přeplouvat Charónovu řeku …

 

A posledním autorem, o kterém bych se ještě ve vztahu k Janu Zábranovi chtěla zmínit, a jím svůj výstup zakončit, je Mikuláš Medek, autor, který Zábranovi –jak už jsem řekla-neilustroval žádnou z knih, ale autor, který mu byl osobně i tvorbou nejmilejší.
Jan Zábrana se s Mikulášem Medkem znal od roku 1954.
Seznámili se ve Slovanském domě po pořadu Really blues, které tam v roce 1954 pořádal Dorůžka s Josefem Škvoreckým. Od té doby Zábrana docházel za Mikulášem a Emilou spolu s hrstkou přátel – Violou Fischerovou, Věrou Linhartovou, Škvoreckým, Jedličkou, Jungwirthem a dalšími. Setkávali se pravidelně v jeho obýváku-ateliéru, na Janáčkově nábřeží 49 v Praze, kde Medek žil ve společném bytě se svojí rodinou, s rodinou bratra Ivana a s rodinou své matky.
V roce 1959 zaznamenává Jan Zábrana jedno z ateliérových setkání textem, ve kterém reflektuje právě se rodící Medkovu informelní tendenci, která v českém prostředí zapůsobila jako blesk z čistého nebe, možná i důrazněji, neboť strukturální malba byla na okraji zájmu výtvarně-teoretické společnosti a její principy znalo jen několik kosmopolitních malířů, Josef Istler, Jan Kotík, nebo výtvarník, který se ke struktuře dopracoval intuitivně, Vladimír Boudník.
Jan Zábrana text o Medkově práci zařadil do sbírky Utkvělé černé ikony (1965). Zní takto:

 

Medkovy obrazy teď začaly připomínat / průřez naolejovaným zámkem / ošoupanou kůži starých portmonek / líbezné strupy dětských kolen / a koneckonců už i ten / jím „popsaný pergamen, který čas nezničí“.
Mám stejné právo / srovnávat je s čímkoli / jako on, když chce / abych je nesrovnával s ničím.
Medek sám má samozřejmost andělů, / která může klidně vyrůst i z piva. / Splňuje se- / a bude proto čím dál nešťastnější.
Zestárnul, / ale je mladší / než v roce 1954 / kdy jsem ho poznal.

 

Teprve od roku 1966 navštěvuje Zábrana Medka ve vlastním ateliéru na Letné nebo v bytě na Vinohradech, kam se s Emilou a dcerou Evou-Iviškou mohl díky lepšící se finanční situaci přestěhovat. Jeho vzmach je přímo závislý na uvolnění režimu, Medek mohl od poloviny 60tých let vystavovat, velmi brzy i v zahraničí, kde tráví část let 67 – 68. Medkův výtvarný projev se do kontextu rozvíjejícího se umění evropského zařadil obdivuhodně lehce, byl přijat s velkým zájmem, jako vyspělý, moderní výraz přicházející z izolace, nepoučený na velikánech strukturální malby, Dubuffetovi, Buffetovi, Asgeru Jornovi, přesto dosahující nejvyšších met dobové abstraktní tendence.
Všem možným rozvíjejícím se kontaktům bylo odzvoněno po roce 1968, Medek spadl zpět do uzavřené komunity českého výtvarného umění, dokonce ještě níž, do mezí „nepřípustného“ umění. Odrazilo se to na jeho duševním stavu natolik, že upadl do těžkých depresí, zhoršila se jeho cukrovka.

 

O posledním setkání s Medkem si Zábrana zapsal do deníku následující slova:
„Včera večer (9.srpna 1973) jsme byli s Majkou u Medků. Neviděl jsem Mikuláše 5 let (naposledy byli u nás v roce 1968, tři nebo čtyři týdny po 21.srpnu. A včera –horor, horor – jako z Josepha Conrada. Od 11 hodin už jen nesouvislá, kataleptická slova. Když jsme přišli -v půl osmé-, stál ještě o berli na nohou, pak skoro nepozorovaně vypil láhev vodky, Iviška s Emilou ho ve vzpěru transportovaly na záchod a zpátky. Dvakrát zpíval Die Fahne hoch a vysvětloval, že jeden verš německých slov má hluboký smysl. Když psal mě a Majce dedikaci do své monografie, napsal místo MARII : MORAI – bezvadně to slovov četl, pak řekl: „Ty písmena tak za sebou nejdou, ty písmena mi tam nějak přeskákaly …“.
Iviška má potíže jak vystřižené ze zažloutlých 50tých let, nemůže se dostat na žádnou školu – teď pracuje jako pomocná síla (…) vŽidovském muzeu – za 800 korun měsíčně.
Mikuláš, dokud byl ještě při sobě, mě zval do ateliéru, že tam má rozmalovaný cyklus Hroby. Že nejdřív maloval a pak přišel na to, že jsou to hroby. V meditaci nahlas k tomu vymýšlel adjektivum – Morové hroby … nebo líp: Zamořené hroby?
V půl jedné v noci jsme odcházeli (…). Když jsme s Majkou na rohu chytali taxíka, přehnal se kolem nás po prázdné noční ulici obrovský černý pohřební vůz. (Zapsáno 10.srpna 1973, dopoledne).“
O rok později se při čtení novin dozvěděl, že Mikuláš Medek zemřel. Oznamovala to třířádková zpráva v Lidových novinách dne 27. srpna 1974. Teprve od Libora Fáry, kterého potkal několik dní na to, se dozvěděl příčinu smrti, tedy o prasklém žaludečním vředu a o operaci, kterou už Mikuláš Medek nepřežil.
V Zábranově deníku je vzápětí báseň na počest svatého Mikuláše Medka, jak jej Zábrana často nazýval, na jeho počest a na jeho památku.

Iva Kotrlá
“Ano, byl si vědom toho, že životní omyl ideový, propojit se v semináři s církví, nahradil systémem daleko neúprosnějším. A proto podobný omyl ho může v očích soudce omilostnit.”

in AKORD, 6, 1992-93