Uvahy

By admin

Jsem rozhodnutý jít do všeho hlouběji a dělat poctivější práci. Smečce jsem dal na leden menší pohov a hodně se dřu ve škole. /…/ Jen když se dělá! Do toho!
1947
Nedovedu si představit svůj deník v cizích rukou. Snad ano, v přátelských. Ale naprosto ne v rukou nezúčastněných lidí. Je to cosi plachého ve mně, co mi, kromě několika nestřežených chvil, nedovolí napsat všechno upřímně. Něco, co říká, že by se mohl tento deník (a zvlášť v dnešní době) dostat do rukou, do nichž nepatří. A nejen pro názory politické, hlavně jsou to osobní myšlenky, nálady. Jsem zoufale neupřímný je svému okolí. Hraji se škraboškou. Dovedu snad ve společnosti kluků být stejně sprostý ve slovech jako oni, dělat stejné věci jako oni, žít stejným životem, ale to pravé zůstává hluboko ponořeno ve mně. Zde, tento deník, je zkreslený stejnou neupřímností. Je jí pln a jenom někdy je psán tak, jaký skutečně jsem. Ne snad v myšlenkách o knížkách, ale jinde. Celá póza, ze které deník píšu, je falešná. Jedině někdy, když jsem psal o děvčatech, jsem myslím překročil míru upřímnosti.
1949

Rozhovor s Danou Posekanou
/…/
Myslíte si, že smutek žen je jiný než smutek mužů?
Ne, jiný není, snad ještě horší. Ženy jsou citlivější. Nemohu vidět smutnou ženu, když k tomu má důvod. Nevím, jak jí pomoci.
/…/
Sešel jste se někdy s autory, které jste překládal?
S mnoha. S Vladimovem, to je výborný člověk, přesně splnil mé představy o něm. Aksjonova jsem si představoval jinak, trošku víc ruského. On je ale spíš internacionální. Nejbližší mé představě byl, když jsme spolu seděli v Semaforu a dívali se na Matušku a Pilarovou. Moc mě zaujal Světlov, měl v sobě něco heinovského. Byl to ironický, jizlivý, trošku jedovatý, nesmírně chytrý člověk. Sešel jsem se s ním úplně náhodou v Moskvě. Co věta, to vtip. Taky jsem zažil Jevtušenka. Byli jsme ještě v Moskvě s Aksjonovem tancovat a Jevtušenko šel pro nějakou dívku, která mu odmítla. Byl z toho takový podivný a pořád říkal, jak je to možný? To asi, že jsem skandalista. A Aksjonov povídá: Vůbec ne, ta dívka neví, že jsi nějaký básník, ty seš prostě vošklivej.
Co jste napsal jako svou úplně první věc?
To mi bylo třináct. Báseň na jednu dívku. Zahlédl jsem ji na školní besídce. Jen tak letmo a pak už nikdy. V té básni bylo všechno velice učené, že má vlasy jak vandykovskou měď a oči hluboké jako moře u Filipín.
Co děláte, když nepracujete?
To už je asi tři roky můj sen, momentálně nepracovat. Jinak jsem prodělal několik operací, to zabralo taky hodně času, a navíc mám při nemoci všelijaké komplexy, že když ležím, tak ztloustnu a podobně. Když mám čas, hraju šachy, vášnivě.
/…/

Mladá fronta, 1965
Tvorba je projevem humanismu už tím, že je projevem touhy po komunikaci. Tvorbou promlouvají, vstupují v dialog či hledají ospravedlnění trýznivé existence, ti nejryzejší, ti nejnešťastnější. Smrtelníci, nikoliv Olympané. Jejich poselství, ať v jakékoli konečné podobě, je poselstvím z tohoto světa a k tomuto světu, žádným našeptáváním andělů. Nepřepsal jsem se: opravdu nejnešťastnější. Nevěřím, že lidé tvoří ze štěstí (nebo třeba z přetlaku, z nadbytku životní energie, jak tvrdil Šalda).
1969
Křesťanství je s to řešit člověku problémy, pokud by dokázal být dokonalým křesťanem: pokud to nedokáže, přináší mu křesťanství jen další problémy.
1971
Koupit si pár složek papíru a něco pěkného na ně napsat. To je první popud. První motiv. Vnější. Ale ten pravý důvod, ten byl dán dřív, ještě dřív, od počátku, Vzpomínám si, že tíhnutí k papíru se projevovalo brzo, ve dvanácti – třinácti letech, ještě dřív, než jsem o té katastrofě vědomě věděl. Touha psát tedy nepřišla až dodatečně, jako reakce na uvědomění si úrazu, jako spása před ním, zápas s ním. A tak nakonec připouštím to, o čem jsem nikdy nechtěl ani uvažovat: obskurita toho mimo nás, co ví dřív, než my víme, co rozhodlo dřív než my, dřív než jsme vyručkovali po té nesnadné hrazdě uvědomění si sebe sama, své situace ve světě. A tak: jsme marionety? Co je to, co ví, co vědělo předem? Bůh?
1972
Opravdu – žít do sedmdesáti proto, abys dospěl k tomu, že jediné dvě věci, které jsou na tomto světě reálné, jsou Peníze a Smrt. Poznal jsem v životě tolik starců – a kde byla ta tisíckrát ožvaněná moudrost? Jediné dvě věci, na které po sedmdesátce slyšeli, byly Peníze a Smrt.
1974
Nezapomenout, jak v bývalém Svazu spisovatelů (před rokem 68) dávali lektorovat rukopisy zakomplexovaným nýmandům, státním zaměstnanci, kteří chcípajíce vědomím své nicotnosti je šmahem odmítali. Takhle třeba O.V. de facto rozhodoval o tom, že se nevydá Zbyněk Hejda! (Hejdova skvělá poezie žloutla dalších pět let v almaře…) Když jsem se jednou velice vztekal před J.P. nad tím, jak je to možné, pokrčil rameny a řekl: „Co chceš, kde jinde si maj ty chudáci přivydělat, než na těch posudcích!“ Větší byzantskou otrlost si člověk těžko představí: Jedni si „přivydělávali“ pár stovek a v důsledku téhle činnosti drželi básníky pod vodou – léta, desetiletí, bez možnosti publikovat, jak vodník dušičky v hrnci.
1974
Propagovat českou barokní literaturu a obdivovat se jí – to totéž jako propagovat a cenit si výtvory spisovatelů, kteří nerezignovali na možnost zůstat spisovateli ani po sovětské invazi v roce 1968 a vydávají i v té černočerné džungli cenzury. Barokní literatura, trpěná oficiální katolickou cenzurou, je artefakt zasluhující si stejného morálního odplivnutí jako kolaborantská literatura, trpěná cenzurou loutkové vlády, dosazené sovětskými okupanty zjara 1969. Ten, kdo tohle nevidí a idealizuje si českou barokní „literaturu“, je hlupák nechápající utrpení a zotročení jen proto, že tenkrát nebyl zotročen on sám…Zasluhuje tedy málem, aby byl zotročen dnes, v době svého života…Jen se kochejte odérem růží, vyrostlých z hnoje katolické cenzury…Jste ve stejné situaci jako ti, kdo se za dvě stě let budou (budou?) esteticky kochat výplody Donáta Šajnera a Miroslava Floriana…Nevidět zotročení jen proto, že k němu došlo dávno a netrpěl jsem jím já, to je něco, pro co nikdy nenajdu omluvu…
1974
Chybí nám k poznání Boha (nebo prostě příčiny, mechanismu, původce, nebo co to vlastně je) ještě jeden smysl? Co když právě ještě jen jeden smysl? Nebo nám chybí schopnost dostat se přímou povahou našeho myšlení, jeho kombinační schopností za rámec určení, přisouzené, stanovené dimenze? Zašifrovalo se to – ten Bůh nebo co to je – naprosto neproniknutelně …A proč by měl člověk odpovídat na otázky a nést odpovědnost vůči něčemu, co se sebemíň nenamáhalo umožnit mu cokoli pochopit? Proč? Ale vím jistě, že pokora i vzpoura je v tom neproniknutelnu zakalkulována, s oběma možnostmi to transcendentální nepostižitelno počítá.
1975
Jedna z vůbec nejvýznamnějších a nejzávažnějších otázek, které mohou na tomhle světě být z hlediska člověka položeny, je otázka mrzáka, problematika mrzáka. z hlediska existence člověka není nic významnějšího a závažnějšího než existence člověka-mrzáka.
1976
Boha nelze proklít a odvrátit se od něho – právě tak nelze proklít matku. Nejsou náhodní, oba jsou daní. Bohu lze položit jedinou otázku: proč jsi mě potrestal? A tutéž i matce.
1978
Kde je ten hysterický ateismus, provokativně vystavovaný na odiv, po surrealistech zděděný ateismus? Jak to dneska všechno připadá směšné…Jen staré: ničeho příliš.
1980
Vrah nepřestane být vrahem proto, že přestane vraždit. To je něco, co jsme my, moje generace (nebo jen já?), neuměli pochopit, ačkoli se všichni tvářili, jak že je to samozřejmá věc. (Viz János Kádár.)
1984