Vzpominky

By admin

Ivan Diviš
Druhá vzpomínka na Honzu je úsměvná: dotáhl mne neuvěřitelnou štrekou ze středu města až do Bráníka, kde osaměle, ano, poustevnicky bydlel! Honza vyjmul z regálu dva tlusté šanony, kde měl pedanticky uloženy své juvenilie. Tu a tam jsem se zachechtal a Honza vždy se mnou. To byla pěkná vzpomínka, zpátky z pokoje Zábranova jsem musel odabsolvovat přecházku přes sousední pokoj. Seděl zde stařec a stařena. Ovšemže úpěnlivý pohled, ale nepříjemný.
Třetí vzpomínka patří do bohémy. V baru Rottiserie v Mikulandské jsme se podnapili a v tomto stavu vyšli na ulici. Následovala scéna žárlivosti na děvče, které už tehdy bylo zcela mimo hru, nechodil s ní Honza, pustil jsem ji k vodě já. A Honza najednou na pěstě do obličeje. Kdyby nás byl někdo filmoval, byli by bývali na plátně dva černí papuchánci, kteří do sebe mlátějí. Rvačka netrvala dlouho, tak půl minuty a není vyloučeno, že jsem se smířlivecky do Honzy zavěsil a šli jsme někam udělat to poslední pivo.

in Sborník u příležitosti nedožitých 65 let Jana Zábrany, editorka Jarmila Neomytková, Humpolec 1996

Václav Havel
Při jedné návštěvě na Kampě, možná dokonce hned při té první, kterou jsem podnikl s největší pravděpodobností opět s Kuběnou a Formanem (sám bych se tam byl napoprvé asi bál), jsme tam potkali básníka Jana Zábranu, s nímž jsme se pak na dlouhá léta stali důvěrnými přáteli. Jako starší a zkušenější nás informoval o dalších hodnotách, o nichž jsme do té doby nevěděli a ani dost dobře vědět nemohli, o Skupině 42, o Jiřím Kolářovi a mnoha dalších nepublikujících autorech.

in Dálkový výslech (1985-86), Melantrich, Praha 1989

Josef Hiršal a Bohumila Grogerová
Přesto, že Čivrný mluvil rozvláčně a dost nepřehledně, byl jeho příspěvek pouhým aforismem proti hodinovému projevu Jana Zábrany. Ten mluvil spatra a semlel všechno možné. Začal tím, že by se chtěl pokusit shrnout něco z toho, co zde již bylo řečeno./…/
A Zábrana mluvil a mluvil. Po padesáti minutách znělo velmi výhrůžně, když řekl, že „tady bude můj diskusní příspěvek navazovat na to, co řekl soudruh Čivrný a k čemu se ještě dostanu.“ Předtím probral Majakovského, Nezvala, způsob recitace poezie, problém agitek, své recenzování anglické a americké poezie, složitost moderního umění, dopis od jedné čtenářky, co pro něho znamenal Kolář, objevování básnických dinosaurů, nutnost přibližovat básnické kosmonauty, básnickou oficialitu, geografické zastoupení poezie ve Světové literatuře, nadbytečný rozsah vydaného výboru z básní Ivana Franka a končil sympaticky:
„Pokud naše politická poezie nedosáhne světové politické poezie, nedosáhne úrovně Majakovského, pokud by se básníku, který by šel na politická témata – jako třeba Brecht – nepodařilo dosáhnout, co té poezii mohou dát jen oni sami, tak nebude mít význam a zůstane na úrovni novinových článků. To je asi všecko, co jsem chtěl říct.“

in Let let 2 (Pokus o rekapitulaci 1960 – 1965), Mladá fronta, Praha 1994

Bohumil Hrabal
Když měl můj muž ještě ten krásný cíl prochodit všechny pražské hospody a o každé si napsal malinkou reportáž, tak se vydal do Podolí a přitom navštívil svého přítele básníka pana Zábranu, byl na větvi z toho, že k básníkovi musel do jeho pokoje přes pokoj, kde seděli čtyři tak staří lidé, že ti čtyři, jak mu pak řekl nemocný básník Zábrana s velkým smíchem, mají dohromady tři sta devadesát let, že už jen sedí, slavnostně oblečení v černých šatech, a čekají, až umřou…a můj muž přemluvil básníka, že nejlepší na angínu a chřipku je pít hodně voraženýho piva, a tak básník, jen tak v pyžamu, hodil na sebe zimník a zase šli přes ten pokoj, kde seděli čtyři čekatelé na smrt, kterým opravdu bylo dohromady tři sta devadesát let…a pak šli ke Karáskům a bylo dopoledne, a tak můj muž dával pozor, aby pivo bylo oražené, a básník Zábrana začal mému muži recitovat beatniky, začal Ginsbergem a Kerouakem a potom o hipsterských andělech, a tak pili ta oražená piva a k tomu si dávali grogy, a už se stmívalo, když si básník Zábrana vzpomenul na Ferlinghettiho, a tak přednášel jeho verše a k tomu pili voražené pivo a silné posilující grogy tak dlouho, až začal personál obracet židle, a tak zaplatili, a když vyšli ven, až se zapotáceli z těch krásných beatnických veršů, básník Zábrana řekl, že když uviděl jen podobiznu těch básníků, už se mu zatočila hlava, a tak si vzali taxíka a přijeli do Libně, už po půlnoci, a tam na dvorečku dostaly ty grogy akceleraci a oba dva upadli…

in Proluky (1985), Československý spisovatel, Praha 1991

After reading about Jan Zábrana’s life, you can play casino games at your favorite casino online. You could win cash prizes.

Jiří Kuběna
Bylo mi tehdy 19, Josefovi o rok víc: a jako u tak mnohého v mém životě v mém životě stál i zde na počátku JAN ZÁBRANA, který mě (jak jinak: s VAŠKEM HAVLEM) zavlekl někdy zjara na přestavení Topolovy první hry, Půlnočního větru, k E.F. Burianovi, do „Déčka“ na Poříčí.

Topolovy neznámé básně
in Paní Na Duze, Petrov, Brno 1998

Josef Škvorecký
A jak jsem chodil, myslel jsem na Roberta, který měl tuhle šanci v životě a promarnil ji vlastní neschopností, rozmazleností, pitomostí./…/ Na Jesenina, který byl stále lepším a lepším básníkem a stále ubožejším člověkem a čekal ho úděl stejný jako mě, samota bez člověka, bez duše.

Špinavý, krutý svět (1955)
in Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky, Ivo Železný, Praha 1994

Jiřina Zábranová
Tak ten Babinský se nám nenarodil na 1. máje, ale vybral si svátek Božího těla, čtvrtek 3. června 1931./…/Ke čtvrté hodině odpoledne mi nějak nebylo dobře, ale houby jsem tomu rozuměla. Došla jsme ještě až do Kamenice, zpět už to šlo tíž a Eman se připravoval, že po večeři dojde pro paní učitelku Sýkorovou. Jenže večeře byla divoká. Najednou nám začala běhat po kuchyni myš a protože já se myší štítila (až v kriminále jsem si odvykla), vylezla jsem na kanape a pak jsem ji oba honili smetáky, šel Eman pro paní učitelku Sýkorova až za šera – a ta hned pro bábu. To už mi bylo moc zle, a protože k půlnoci bába usoudila, že to bude holka, Marie připravila vše růžové. Ke třetí hodině ráno však zjistila, že je potřeba doktora, a tak Eman jel na kole do Úsobí pro doktora a přijel s ním autem./…/
Kluk se narodil až po sedmé hodině ráno, měl omotanou pupeční šňůru a nebýt doktora, tak se uškrtil. Já při tom všem měla jen strach, aby to bylo odbyto, něž půjde božítělové procesí pod našimi okny, neboť „na fabrice“ byl jeden z oltářů a slyšeli by mě křičet. A tak k deváté hodině mi přinesli moc ošklivé, malinké dítě, a Marie s doktorem odjeli těsně předtím, než se rozlehl zpěv procesí. Ještě dnes cítím, jak mi bylo blaze, že je to šťastně odbyto.

in Ohlédnutí, Torst, Praha 1994

Marie Zábranová
Honza mi tohle neřekl, teď chápu jeho jeho úvahy a lamentace o vlastním talentu a je to pro mě jako druhá malá smrt, ale bolestná smrt, jestli to všechno nosil v sobě a nic mi neřekl. Je mi to líto ne kvůli penězům, protože stejně to bude složité, jak jsem Ti vysvětlila v dopise odeslaném tento týden, jako bych cosi tušila, ale kvůli němu, kvůli jeho spisovatelskému trýznění. Měl tolik komplexů a musel to zapírat sám před sebou…Možná proto tolik duševně odcházel už dlouho, jak jsem Ti vysvětlovala.

Dopis Josefu Škvoreckému
24. 5. 1985
in Michal Schonberg, Průzkum o přátelství, odvaze a intelektuálním disentu a (snad už) přesvědčivá tečka za otázkou, kdo přeložil Prezydenta Krokadýlů, Kritická příloha Revolver revue, Praha 1998

Helena Stachová
Tohleto jsem sama zjistila, když jsem do Herninga – Grudzińského hledala citáty z Doktora Živaga. Půjčila jsem si Zábranův překlad a ten příslušný odstavec jsem vůbec nemohla najít. Měla jsem to jen v polském překladu a předpokládala jsem, že Zábrana bude přesný.
Ale český text tomu polskému vůbec neodpovídal. Stalo se dokonce něco víc. Moje dobrá přítelkyně dr. Anna Nováková, která nedávno zemřela, chystala k vydání svazek povídek A. P. Platonova. Poněvadž věděla, že jednu z nich přeložil Zábrana, snažila se ji dohledat, ale nemohla ji v tom najít. Volala mi a říkala: „Poslyš, já myslím, že je to něco jiného.“ Ono si to vůbec nebylo pdodobné. Na vlastní oči jsem text nevděla, vím to jenom z jejího vyprávění. Ale velice spravedlivá Andula Nováková by něco takového neřekla jen tak.

/…/

Zábrana navíc neměl jinou možnost. Směl překládat, ale nesměl vydávat svou vlastní tvorbu. Živil rodinu překládáním. Vadila mi na něm jiná věc. Často mi říkal: „Víš, já to překládní tak nenávidím. Furt bušit do tý mašiny. Já toho mám plný zuby.“. Dělal toho strašně moc a svou práci nenáviděl. A já mu říkala: „Ale Honzo, já překládám ráda!“ To mě udivovalo.

in A2 kulturní týdeník, 9/2005

Zdena Salivarová

Strašně hulil.

in TV dokument Zblízka, ČT 2000, režie Zdenek Potužil

Eva Zábranová

Nevím, jestli by chtěl, aby to (deníky Celý život) v této podobě vyšlo.

in TV dokument Zblízka, ČT 2000, režie Zdenek Potužil